Covidová aplikace, mikrofon na tyči a oddělené bydlení, popisuje sportovní redaktorka práci v Tokiu

Barbora Kovaříková je sportovní redaktorkou a produkční Radiožurnálu Sport. Přítomnost na olympijských hrách vnímá jako vrchol sportovní novinařiny. „Ta atmosféra mě spolkla, byl to obrovský zážitek. Sama jsem sportovkyně, baví mě sport a tohle bylo něco neuvěřitelného. Jsem moc ráda, že jsem toho byla součástí přímo na místě,“ popsala po zlatém závodě kajakářů.

Barbora Kovaříková|foto:Český rozhlas

Do dějiště olympijských her v Tokiu odletělo celkem 13 pracovníků Českého rozhlasu. „Jsou tu dva technici, kteří jsou tři týdny zavření v mezinárodním vysílacím centru, kde tahají kliky na mixážním pultu tak, aby všechny ohlasy lezly k posluchačům do České republiky správně. Dále dva moderátoři, kteří se denně střídají a vysílají od jedné v noci do šestnácté hodiny českého času,“ poodhaluje Barbora Kovaříková.

Zbytek týmu tvoří redaktoři, mezi něž patří i ona, jediná žena v rozhlasové výpravě. Na otázku, zda jsou na ní mužští kolegové hodní, reaguje s úsměvem: „Jsou, ale jsou to chlapi, co vám mám vykládat. Jsem ráda, že mě vzali. Snažím se nemít holčičí manýry a kluci jsou hodní.“

Barbora Kovaříková pracuje nejen jako sportovní redaktorka, ale také jako produkční. V Tokiu toho má podle svých slov na starosti víc než obvykle. „Kvůli covidové situaci se organizátoři snaží kontrolovat přesné počty lidí na sportovištích, a proto každý den dopoledne musím objednat sedadla pro komentátory na další den,“ vysvětluje.

Hodně věcí musela zařídit už před odletem na olympijské hry. „Obstarání akreditací, vyplnění všech tabulek, letenky, pokoje, zařízení studia, odkud vysíláme… Teď navíc každý den musíme vyplňovat covidovou aplikaci v mobilních telefonech a mně chodí upozornění, když to někdo z kolegů neudělá. Musím jim říkat, kdy mají jít zase na testy,“ doplňuje.

Čtěte také

Rozhlasoví reportéři musí umět v terénu potlačit vlastní emoce a rychle předat ověřené informace

Letošní olympijské hry jsou vzhledem ke covidovým opatřením v mnohém jiné. Složitější je pro novináře i pořizování rozhovorů se sportovci. „Vypadáme jako rybáři. Chodíme s prodlužovací tyčí, na které je upevněný mikrofon, a musíme se natahovat přes dva metry, abychom přiblížili mikrofon pod ústa respondenta,“ vypráví Barbora Kovaříková.

Oddělené je také ubytování novinářů a sportovců. „My bydlíme pohromadě s kolegy z Radiožurnálu a redakce České televize, sportovci jsou nakumulovaní v olympijské vesnici, která je hlídaná. Funguje speciální doprava pro novináře na oficiální sportoviště. Opět máme v telefonu aplikaci, která nám ukazuje spoje. Nemůžeme používat veřejnou dopravu, protože prvních čtrnáct dní jsme v takzvané soft karanténě. To, že bychom se ve chvilce volna šli podívat po Tokiu, tedy nehrozí,“ dodává Barbora Kovaříková.

A jak vypadá obsah batohu sportovního redaktora na olympijských hrách, kolik hodin denně pracuje a kde se stravuje? I o tom mluvila Barbora Kovaříková v rozhovoru, který si můžete poslechnout online.