Antonín Pelíšek: Žasnu, tedy jsem

3. listopad 2021

Rozhlasový sloupek

Možná dětinštím, ale v poslední době mě stále častěji přepadá úžas nad věcmi, zážitky nebo nad událostmi a lidskými projevy.

Říká se, že nejvíc žasnou děti, které teprve objevují svět. Nemyslím si to. Asi nejméně emocí z neznámého jsem prožíval v pubertě, kdy jsem se navenek projevoval, že mě nic nezaskočí a že všechno už jsem poznal. V tomto případě šlo o mimikry.

S přibývajícím věkem zjišťuji, že se divím stále víc. Skoro by se dalo říci, že se nestačím divit. Nemám na mysli senzační informace z netu, ale neustále mě udivuje v tom dobrém i špatném dojmu okolní svět.

Z toho pozitivního vjemu je to třeba příroda, krásné stavby, umění, díla našich předků. A právě jedno takové mě nedávno přivedlo v úžas. Jde o věž kostela v českobudějovické městské části Čtyři Dvory, kterou se po více než osmdesáti letech od její stavby podařilo rozsvítit.

Dostala na čtyřech stranách svítící hodiny, které nejen ukazují, ale i odbíjejí čas. Při prvním úderu jsem zjistil, že část věže i se zářícím ciferníkem hodin zahlédnu při troše snahy ze střešního okna v podkroví domu, kde bydlím, o čemž jsem neměl dodnes tušení.

Hodiny září do tmy, ukazují čas a nádheru dominanty, která se jakoby náhle vynořila mezi lesem domů, supermarketů a paneláků. A tak každý večer žasnu nad dílem, které rozsvítilo okolní prostor energií, kterou nelze ani pojmenovat.

autor: Antonín Pelíšek | zdroj: Český rozhlas