Antonín Pelíšek: Uspěchaná doba
Žijeme v uspěchané době. Slovní spojení, které z médií slýchám šedesát let. Tak dlouho a pořád víc a víc spěcháme. Troufnu si říci, že podobné stesky jsou ještě starší. Objevují se i ve sto let staré literatuře.
Samotný výraz je podle mě stejné klišé jako třeba sněhová nadílka, která přijde třeba květnu, široká veřejnost, řada lidí nebo mravenčí práce některých z nás.
Prostě slovní obraty, které jsme jako novináři měli před třiceti lety zakázané. Dnes si s tím žádný editor hlavu neláme.
Ale když už mluvím o spěchu doby, přiznávám, že ho vnímám a hlavně na silnicích. Třeba když moje malé autíčko jedoucí běžnou cestovní rychlostí z Krumlova do Budějovic až agresivně předjíždějí silnější řidiči. Nakonec se všichni po dvaceti kilometrech potkáme na křižovatce u budějovické Husovy třídy, kde zastavíme na červenou.
Nedávno se mi svěřil známý, jak obdivuje dálnici. „Z Krumlova do Prahy jsem to ujel o deset minut dřív než před lety,“ pochlubil se. Na otázku, jak s těmi deseti minutami potom naložil, se na mě podíval jako na křováka.
Ještě mi dovolte poznámku: Dnešní doba je možná uspěchaná, ale v reálu jde jen o opotřebovaný slovní obrat.
Protože co mě nakonec nechává v klidu, jsou některé lokální vlaky. Tady se doba skoro zastavila. Třeba kájovskou trať absolvujete po kolejích téměř za stejný čas jako za rakousko-uherského mocnářství.
Existují totiž hodnoty, které naštěstí zůstávají vzhledem k naší uspěchané době konstantní.
Související
-
Antonín Pelíšek: Šunka od kosti
Jsou okamžiky v životě lidském, kdy se nebe zachmuří a slunce přestane zářit. Mezi ně patří třeba onemocnění v rodině. Znáte to, starosti, obavy. Nedávno potkaly i mě.
-
Antonín Pelíšek: Když nám lidi půjčujou
To se nám hoduje, když nám lidi půjčujou peníze. Větu feldkuráta Katze z Haškova románu o Švejkovi jsem si nedávno připomněl při čtení knihy o vodních dílech na Vltavě.
-
Antonín Pelíšek: Vánoční hvězda
Nevím, kde je ta chyba, ale s kytkami u mě doma to není nic moc. Sice kvetou, ale tak nějak chabě, spíš přežívají. Několik z nich uschlo, třebaže jsem je vydatně zaléval.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
