Antonín Pelíšek: Uspěchaná doba
Žijeme v uspěchané době. Slovní spojení, které z médií slýchám šedesát let. Tak dlouho a pořád víc a víc spěcháme. Troufnu si říci, že podobné stesky jsou ještě starší. Objevují se i ve sto let staré literatuře.
Samotný výraz je podle mě stejné klišé jako třeba sněhová nadílka, která přijde třeba květnu, široká veřejnost, řada lidí nebo mravenčí práce některých z nás.
Prostě slovní obraty, které jsme jako novináři měli před třiceti lety zakázané. Dnes si s tím žádný editor hlavu neláme.
Ale když už mluvím o spěchu doby, přiznávám, že ho vnímám a hlavně na silnicích. Třeba když moje malé autíčko jedoucí běžnou cestovní rychlostí z Krumlova do Budějovic až agresivně předjíždějí silnější řidiči. Nakonec se všichni po dvaceti kilometrech potkáme na křižovatce u budějovické Husovy třídy, kde zastavíme na červenou.
Nedávno se mi svěřil známý, jak obdivuje dálnici. „Z Krumlova do Prahy jsem to ujel o deset minut dřív než před lety,“ pochlubil se. Na otázku, jak s těmi deseti minutami potom naložil, se na mě podíval jako na křováka.
Ještě mi dovolte poznámku: Dnešní doba je možná uspěchaná, ale v reálu jde jen o opotřebovaný slovní obrat.
Protože co mě nakonec nechává v klidu, jsou některé lokální vlaky. Tady se doba skoro zastavila. Třeba kájovskou trať absolvujete po kolejích téměř za stejný čas jako za rakousko-uherského mocnářství.
Existují totiž hodnoty, které naštěstí zůstávají vzhledem k naší uspěchané době konstantní.
Mohlo by vás zajímat
Nejposlouchanější
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Závěr příběhu staré Karviné, který měl zůstat pod zemí
Karin Lednická, spisovatelka
Šikmý kostel 3
Románová kronika ztraceného města - léta 1945–1961. Karin Lednická předkládá do značné míry převratný, dosavadní paradigma měnící obraz hornického regionu, jehož zahlazenou historii stále překrývá tlustá vrstva mýtů a zakořeněných stereotypů o „černé zemi a rudém kraji“.
