Antonín Pelíšek: Je třeba mít kliku
Jako každý malý kluk jsem snil o svém budoucím povolání. Zatímco u mých spolužáků vítězili popeláři nebo řidiči náklaďáků, pro mě měli atraktivitu výpravčí vlaků chodící po peróně s píšťalkou a plácačkou nebo pokladní v trolejbusu, který seděl za cinkající plechovou kasou a během jízdy balil desetníky do papírových ruliček.
Dodnes mám ale v paměti jedno povolání nadmíru půvabné. Pracovním místem byla pohádková chaloupka u železniční trati, kde koleje křížila silnice. Před očima vidím starou paní vycházející z vechtrovny s železnou klikou v ruce a nasunující ji do zabezpečovacího zařízení, takzvaného hradla.
Domeček na kraji Českých Budějovic měl malou zahrádku s několika záhony zeleniny, slepicemi, s ruční pumpou na vodu a s muškáty na parapetech oken. Babička se několikrát za den vyšourala ze stavení, aby zatočila ozubenými koly zvedajícími závory, jinak měla klid. Bylo to důležité povolání.
Dnes už domeček nestojí. Zmizela i trať s přejezdem. Místo zahrádky se záhony a několika slepicemi stojí stylová restaurace nabízející řadu pokrmů podávaných na obrovských talířích a nazdobených linkami barevných dresinků a snítky zeleniny.
Řeknete si, co na tom je, prostě nová doba, věci se mění. Až na to, že restaurace je poloprázdná a smutná. Možná ji omezil covid, možná ekonomická krize. Já však vím své. Prostě už nemá kliku.
Mohlo by vás zajímat
Nejposlouchanější
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Závěr příběhu staré Karviné, který měl zůstat pod zemí
Karin Lednická, spisovatelka
Šikmý kostel 3
Románová kronika ztraceného města - léta 1945–1961. Karin Lednická předkládá do značné míry převratný, dosavadní paradigma měnící obraz hornického regionu, jehož zahlazenou historii stále překrývá tlustá vrstva mýtů a zakořeněných stereotypů o „černé zemi a rudém kraji“.
