Antonín Pelíšek: Venkovské poradny v ohrožení
Hrozí nám prý konec venkovských hospod. Alespoň podle prognostiků, kteří věští budoucnost přes zvýšení DPH za točené pivo. Na vině je podle pivařů vláda, která nebere v potaz, že malé hospody fungují také jako poradny.
Pravda, poradců máme dost. Finančních, manželských, dluhových. Hromadu odborníků máme na výchovu dětí, životosprávu, na volnočasovou aktivitu, na správné držení těla a já nevím na co ještě. Ale někteří pořád chybí.
Třeba nedávno. V naší hospůdce nedaleko Českého Krumlova jsme otevřeli poradnu sexuologickou. Otevřel ji bývalý kovář Jirka, kterému nechce zabřeznout králice Božena. Vyspělý a dobře živený savec ne a ne otěhotnět.
Už několik měsíců ji přitom nosí k těm nejstatnějším samcům ve vsi. „Božena si trhá chlupy, staví hnízdo a pořád nic. Udělám ji na smetaně,“ prohlásil Jirka smutně.
Načež začala diskuze. „Samce musíš krmit tejden před připuštěním celerem,“ pravil jeden znalec. „Dobrý je, když jde měsíc do úplňku, když není moc horko, když jsou oba hladoví, rozpustit jim do pití acylpyrin,“ nesly se další zaručené rady.
Korunu všemu nasadil Pepa, zkušený chovatel domácího zvířectva. „Musí si oba vrznout přesně čtyřikrát po sobě. Ani víc ani míň. A při čtvrtým na ně písknout. Jak se leknou, výsledek je zaručenej,“ pravil sebejistě otec pěti dětí.
Netuším, kdo kdysi pískal na něj, ale napadlo mě, zda by nebylo dobré používat tuto metodu jaksi celostátně. A také, že bych těch vesnických poraden byla opravdu škoda.
Mohlo by vás zajímat
Nejposlouchanější
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Závěr příběhu staré Karviné, který měl zůstat pod zemí
Karin Lednická, spisovatelka
Šikmý kostel 3
Románová kronika ztraceného města - léta 1945–1961. Karin Lednická předkládá do značné míry převratný, dosavadní paradigma měnící obraz hornického regionu, jehož zahlazenou historii stále překrývá tlustá vrstva mýtů a zakořeněných stereotypů o „černé zemi a rudém kraji“.
