Mirka Nezvalová: Poutnice krajinou

Ještě před rokem si mi nad skleničkou prosecca plačtivě stěžovala, že nic nestíhá, že jí šéf nedal schválně dovolenou na to, aby s kamarádkami mohla pěšky putovat po cestě svatého Jakuba do Santiaga, což byl její sen, že s manželem se tak trochu odcizili a že… prostě proudem svých problémů by mě snad byla utopila.

Začala jsem jí vyprávět o dvou odrostlých českobudějovických holkách, které putují vždy jen pár dnů pěšky po Česku, aby se zase fyzicky lehce zdeptané, ale psychicky nadmíru odpočinuté vrátily ke své práci. Odvětila, že neví, kde by ona hledala nějaké trasy, kde by spala, jedla...  A vůbec, s kým by šla?

Tak jsem jí navrhla, ať si půjčí v knihovně knížku Stezka Českem, že tam najde všechno pěkně naservírované a na ní zůstane jen si sehnat parťačku. Jasně.

Při dalším setkání nad skleničkou prosecca mi pak oznámila, že si knížku rovnou koupila a darovala ji manželovi pod stromeček s přáním, aby jí on zase jako dárek k březnovým narozeninám věnoval jeden pěší víkend po trase. Podařilo se a má to i pokračování.

Manžel, manažer velké firmy, si prý při putování báječně odpočinul, začali si víc povídat a v dubnu už u nich v předsíni visela velká mapa republiky s červeně vyznačenou první trasou. Ze začátku prý ušli denně jen asi patnáct kilometrů, ale teď dávají i dvojnásobek.

A na mapě přibývá červených čar. Z práce, která ji příliš nebavila, odešla, v té nové si zatím všechno pochvaluje. S manželem si pořídili i stan a spacáky, aby si nemuseli dělat starosti s ubytováním na trase. A dívat se v noci při dohasínajícím ohníčku na hvězdy má také své romantické kouzlo, dodala Dana s tajemným úsměvem.

Stezky Českem měří stovky kilometrů, a tak si pěší putování krásnou českou krajinou může vychutnávat ještě pěkně dlouho.