Antonín Pelíšek: Hurá na houby

20. září 2022

A zase jsou tady. Hřiby, lišky, klouzci, syrovinky, prostě houby, houby, houby, ty já mám rád. Tak zpívala s recesí sobě vlastní hudební skupina Saze v písni Žalm šťavnatky panenské někdy před padesáti lety.

Vzpomenu si na ni pokaždé, když vidím, jak se houbaři trousí v davu po lese.

Houby mám asi v genech. Učil mě je znát otec, se kterým jsem na ně vyrážel jako malý kluk za ranního kuropění. Proč tak brzo? Po ránu je les nejkrásnější, říkal. A opravdu, nic nepřekoná procházku v probouzejícím se lese, kdy slunce prosvítá rosou na pavučinách a kolem se rozprostírá hluboké ticho.

V poslední době mám však pocit, že se z houbaření stala komerční honička. Houbaři, kterým jsme za doby trampování říkali paďouři, křižují lesní cesty v autech a do nich cpou co největší náklad úlovků. Zůstávají po nich prázdné PET láhve a plastové obaly od svačin. Snaží se proletět mezi stromy a odnést co nejvíc.

Nedávno jsem zažil šok. V místě, kam pravidelně chodím, kde roste tmavé kapradí a leskne se křišťálová studánka, stály v mechu zaparkované dva obrovské stroje na vysokých kolech. Kolem nich vykukovaly ze země koláče lišek.

Už je to tady, napadlo mě. Kombajny na houby! Houbaření teď dostane ten pravý obchodní náboj a lesní plodiny se budou sklízet průmyslově! Naštěstí, jak jsem si nakonec povšiml, šlo jen o harvestor a bagr se železnou lžící. Stroje na těžbu lesa. Lišek se naštěstí ani nedotkly. Jenom malinko přejely stříbrnou studánku a zatlačily ji do země.

autor: Antonín Pelíšek | zdroj: Český rozhlas
Spustit audio

Související

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.

Václav Žmolík, moderátor

tajuplny_ostrov.jpg

Tajuplný ostrov

Koupit

Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.