Zpěvák kovbojských balad Frankie Laine, jehož písničku nabídla i počítačová hra Mafia II, zpíval s úspěchem také swing

Frankie, podobně jako jiné velké hvězdy světové zábavy velikosti Franka Sinatry nebo Deana Martina, byl Američan italského původu. Jeho celé vlastní jméno znělo Francesco Paolo Lovecchio. Narodil se v Chicagu a tam i vyrůstal v italské kolonii.

První zkušenosti se zpěvem nabyl jako jedenáctiletý chlapec v kostelním sboru, ale tehdy jej prý ani ve snu nenapadlo, že se bude zpíváním někdy v budoucnosti živit. Frankie zaměstnání střídal v rychlém sledu: podával cihly na stavbě, dělal plavčíka, prodavače automobilů, lodního úředníka a dokonce se po nedlouhý čas účastnil nechvalně známých tanečních maratónů.

Coby zpěvák měl bohatou paletu vzorů, od Enrica Carusa přes Bessie Smith až k Natu Kingu Coleovi, tedy od opery přes blues až ke swingu i jazzu. Pistolnické balady, které mu přinesly slávu, moc rád neměl.

Čtěte také

Nina Simone byla úžasná, nezapomenutelná zpěvačka, ale utíkala před zákonem

Jazz a swing ve spojení s Frankiem Lainem nás v pořadu V náladě swingu pochopitelně zajímají nejvíce. Po delším čase, kdy čekal Laine na slávu a úspěch, se toho opravdu dočkal po válce, v druhé půlce 40. let, kdy jeho prvním velkým hitem byla jemná swingová That´s My Desire.

Ale tomu předcházelo období, kdy Frankie Laine objížděl větší jazzové kluby. Koncem roku 1946 ho legendární autor Hoagy Carmichael slyšel zpívat v klubu Billyho Berga v Los Angeles. Frankie nevěděl, že Carmichael je v publiku, a tak zazpíval jím napsaný a díky Josefu Kainarovi a Jiřímu Jelínkovi u nás známý standard Rockin' Chair, Houpací židle.

Ten ozdobí v podání Frankeho Lainea a orchestru Paula Westona swingovou, potažmo jazzovou půlhodinku i s miniprofilem průkopnického kornetisty Bubbera Mileyho, jazzrockového kytaristy Larryho Coryella i s tečkou trumpetisty Laca Decziho (a smyčci!). Vše provázáno kalendáriem.