Zdena Kolářová: Výchovné metody

Matka k němu pomalu došla a pobídla ho, aby vstal. Nepomáhala mu, jen čekala, až to udělá sám. Pak nastalo rodeo.

Klučík začal řvát na plné pecky v domnění, že matčinu zásadu zlomí. Ona stála dál. „Když chceš běhat sám, musíš se umět sám taky zvednout.“

No ne, to je teda tvrďák, ta máma, pomyslela jsem si. A pak jsem si vzpomněla, jak jsem kdysi, jako desetiletá holka, objevila na konci naší chatové osady borovici, na kterou se dalo vylézt jako po schodech. Sedávala jsem v poměrně velké výšce a koukala na rybník.

Do tohoto stromového azylu jsem lezla pokaždé, kdy jsem měla pocit, že mi nikdo nerozumí. Bylo to krásné až do doby, kdy mě v té výšce štípla nějaká hmyzí chamraď. Chvíli to bolelo, pak to začalo bolet víc a já nebyla najednou schopná slézt dolů.

I začala jsem bulet. Nevím, jakou intuici měli naši, ale najednou stál táta pod stromem. Myslela jsem si, že o mém úkrytu nevědí, ale když jsem se dlouho nevracela, šli najisto. Čekala jsem, že si mě táta hodí přes rameno a snese mne dolů.

A on jen tak řekl: „Tak pojď“. „Ale já nemůžu.“ „Když jsi vylezla nahoru, dolů to půjde taky.“ Určitě jsem si myslela o takovém přístupu něco nepěkného, ale co mi zbývalo. Nakonec jsem stála na pevné zemi, doma dostala na štípanec octový hadr a pochopila, že spoléhat má člověk především na sebe.

Ten malý človíček na chodníku to zřejmě pochopil také. Po chvíli se zvedl a po pár krocích už se sám chytil máminy ruky. Staré výchovné metody zkrátka pořád fungují.