Zdena Kolářová: Užitečná setkání

Když mi bylo sedmnáct, pozval mne na rande hezký vysoký chlapec. Právě promoval na právnické fakultě. Byl o šest let starší a bylo to znát. V kavárně mi poručil limonádu a poslouchal trpělivě mé humpolácké středoškolské příhody, kořeněné nevhodnými výrazy. Nenapomínal mne, ale všimla jsem si, že pokaždé sklopil oči za brýlemi a počkal, až mne to trapné žvanění přejde.

„Co čteš?“ zeptal se jednou. V tu dobu jsem nečetla celkem nic, protože jsem měla zájmy spíše marnivé než intelektuální. Chtěla jsem to zachránit, tak jsem důrazně pravila… DUMASE. To už milý Honzík nevydržel a začal se smát.

Příště mi přinesl Londonova Martina Edena, asi abych pochopila, že i v nevzdělanci dřímá možnost změnit svůj život. Tak jsem začala pravidelně číst docela jiné knížky než dosud.

Pak mne vzal na koncert klarinetisty Acker Bilka. Což byl v té době skoro přírodní úkaz. Skladby, které Bilk hrál, poletovaly ve výšce koncertního sálu lehce, jako peříčka, do kterých foukal jeho klarinet. Okouzlení z jazzu a svingu mi zůstalo dodnes.

Mimochodem na tom koncertě mi praskl zip na zádech vypůjčených šatů. Zatímco kluci ze třídy by se tomu určitě řehtali, Honzík svlékl sako a zabalil mě do něj. Tenkrát se mými obdivnými emocemi pohnula i zeměkoule. Honzík byl prostě báječný.

Když jsem dostudovala, vrátila jsem se zpátky do Budějovic a chvíli jsme si psali. Pak jsme si zmizeli z dohledu, ale já vím, že Honzík byl důležitým člověkem v mém životě. S plusovým znaménkem.

Jestli najdete ve své paměti také někoho podobného, pak jste měli velké štěstí. Jako já.