Zdena Kolářová: Zámečník

„Vyměnit obyčejnej zámek? Pani, to nemá cenu, kupte si bezpečnostní.“ „Ale já potřebuju vsadit obyčejný zámek.“  „Vy se nebojíte, že vás vykradou? Víte, měnit zámek to se mi nevyplatí,“ kápl řemeslník božskou, proč dělá drahoty.

Hergot, nemám si koupit kvůli rozbitému zámku cela vrata? Nadávala jsem v duchu. Až třetí pokus o objednávku odborného zásahu vyšel.

Na výměnu dvou zámků přišli tři řemeslníci. Rozptýlili se po domě a do necelé hodiny byli hotovi. Vyměnili dvě vložky ve dvojích dveřích, které stály dva tisíce, práce činila čtyři a půl tisíce.

Ta částka mi vrtala hlavou. Tak jsem ráno zavolala majiteli živnosti se zdvořilou otázkou, zda se nespletl. Že jsem si na internetu hledala ceníky za podobné služby a žádnou takovou částku tam nenašla.

To jsem to chytla. Dostala jsem vynadáno. Takovou čočku, že se mi o ní ani nesnilo. Pan řemeslník mě upozornil, že není žádnej podělanej (řekl to mnohem expresivněji) zedník, aby dělal zadarmo. Že to má nejradši, když někdo zpochybňuje jeho vyúčtování.

A práskl telefonem. Nevím, jestli byl ze šlechtického rodu, že potřeboval zdůraznit svou výjimečnost, ale sprostým řevem to spíš popřel.

Řemesla mají jedno specifikum, a tím je služba. Kdo nechce a neumí sloužit, a nemám na mysli nějaké nedůstojné služebníčkování, měl by dělat něco jiného. Tohoto pána bych už nenechala opravit ani kliku od blázince.