Zdena Kolářová: Obraz

Už už jsem po něm sahala, když jsem si uvědomila, že je na mne moc těžký. Kdo mě zná, ví, že nejsem žádná dívenka stvoleček, ale nošení těžkých tašek mi už prostě nejde.

Na cestě domů je obchůdek s titěrnostmi, jako jsou krásné hrníčky, umělecká bižuterie a obrázky. Jeden takový mi padl do oka. Nejsem ani sběratel, ani znalec. Spíš takový „pudovkin“, což je člověk, který se řídí spíše instinkty než vědoucností.

Na tom obrázku jsou hlavy tří žen. Od nejstarší po mladou. Stála jsem před výlohou a přemýšlela o tom, kdo jsou ty ženy a proč jsou zobrazeny právě takto. Představuje nám autor stárnutí těch žen, nebo to byly konkurentky, měly tragický osud, nebo se něčím proslavily? Odpověď mi neposkytl ani majitel obchodu, který mne pozoroval od pultu.

Ten obraz jsem si koupila. Za poměrně dramatických okolností jsem ho táhla domů. I když nebyl velký, dalo mi to docela zabrat. Tak karfiol jsi zamítla jako těžký a koupíš si obraz? A vůbec, co tě to chytlo? Domlouvalo mi mé svědomí.

No tak jsem si koupila obraz, no. Udělá mi větší radost než karfiol. Blázníš, nebo chodíš s obrazama? Vybavilo se mi pohrdlivé zvolání, kterým jsme se častovali v mládí. Blázním a chodím s obrazem.

Mé šetřivé duševní uspořádání se nestačilo divit nad uminutostí, s jakou jsem si tu koupi omlouvala. Když jsem konečně dotáhla ten náklad domů, vyměnila jsem starší obrázek za svůj nový úlovek, protože zatloukat skobu do zdi už bych nedala.

Z toho obrázku se těším stále a napadá mě, jak velkou sílu má umění. Okouzlí nás náhle a bez varování a přiměje nás myslet na jiné věci, než je smažený karfiol.