Zdena Kolářová: Cukroví

A jak jste na tom se zásobami, které jsme všichni tahali domů jako křečci. S představou hrozícího hladomoru jsme pekli cukroví a vánočky a mořili se se sulcem, abychom nakonec zjistili, že i přejídání má své hranice a hodně věcí v ledničce zbylo.

Od té doby, co  jsem v důchodu, peču čajové pečivo. Moc mě to nebaví, ale uznání v podobě věty „Bez vanilkáčů naší mámy by to nebyly ty pravé Vánoce“ se nedokážu vzdát.

Každý rok jsem vyšoulala nejméně dvě kila pidirohlíčků, na které jsem hned po uložení do krabic ve špajzu vyhlásila tvrdé embargo. Vymýšlela jsem rafinované skrýše  a kdo byl přistižen, že chodí ujídat, dostal pořádnou čočku.

No a v lednu jsem posílala plný sáček zbylého cukroví slepicím a raději nepřemýšlela nad tím, kolik to stálo peněž a námahy.

Tak jsem to letos udělala jinak. Zrušila jsem kletby a sankce, naopak jsem vyhlásila svobodu. Kdo si u nás dal kafe, dostal na talířek nějakou droboť k němu. Před Vánoci byl každý rád.

Když jsem 24. prosince skládala titěrné rohlíčky, trubičky a linecká zvířátka na sváteční tác po mamince, hrklo ve mně, jestli budu mít dost. Mlsouni se totiž činili a plechová krabice s cukrovím řinčela po uvolnění ujídací kázně co chvíli.

Teď je snědeno do posledního kousku. Slepice si tedy letos  luxusu lineckých koláčků a trubiček neužijí, a já uvažuji o tom, proč jsem se vlastně celá léta rozčilovala, když někdo ujídal z vánočních dobrot dříve, než bylo povoleno. Vždyť je to přece radost, že někdo má rád nejen vás, ale i vaše vanilkové rohlíčky.