Zdena Kolářová: Noční košile

Když jsem ji přesvědčovala, že je přece úžasné koupit si novou věc a vypadat i v duchnách upraveně, odpověděla mi, že se nehodlá celou noc škrábat a vzhledem k tomu, že je vdova, je usilování o noční koketerii zcela zbytečné.

Dál jsem jí nosila svá dlouhá trika s obrázky dalmatinů, která bych jinak použila k mytí schodů. A pro sebe si kupovala noční košile, z nichž některé konkurovaly malým společenským šatům.

Za obdivné „ó“, které občas vydechl můj muž, jsem byla ochotná přistoupit i na jistý diskomfort. Protože je fakt, že někdy tyhle kousky prádla byly krásné, ale ne vždy příjemné.

Nočních košil jsem měla plnou poličku ve skříni. Při třídění starých věcí jsem ale zjistila, že jsou všechny tak opotřebované, že by žádná z nich patrně obdivnou jiskru v nikom nevykřesala.

Takže jsem se rozhodla, že si koupím nějaký nový kousek. Už jen kvůli moudrosti, že starý člověk má dbát o svůj zevnějšek. Dokonce i v loži. Prošla jsem několik obchodů, a všude mi nabídli košilky sice krásné, ale na má stará záda přece jen moc odhalené.

Jednu z těch střízlivých jsem si koupila a těšila se, jak se do ní večer obleču. Po zjištění, že mě krajka poměrně dost nepříjemně škrábe, jsem ale pokorně sáhla po seprané noční košili. Poslední, která mi ve skříni ještě zbyla. S potěšením jsem si vlezla pod peřinu a libovala si, jak se v ní pohodlně usíná.

Krása je krása, ale pohodlí je mnohem důležitější. Ale v čem teď budu spát, když jsem staré noční košile rozdala a vyházela… No, nějak  si poradím. Teď mě napadá… Nemáte náhodou nějakou sepranou noční košili doma? Docela by se mi hodila.