Zdena Kolářová: Není volby

Celý život bydlím v ulici, kde bývala restaurace Na Rychtě. Knajpa prvního řádu, kam se chodili opíjet a balit holky vojáci. Kolem půlnoci se potáceli ke svým útvarům a právě před naším domem bylo místo, jakýsi bermudský trojúhelník, kde se pořád někdo rval.

Zápasiště jsme občas pozorovali z okna a snažili se výhrůžnými pokřiky odvrátit rváče od jejich zběsilosti. Ten večer byl zápas zvlášť ukrutný. Jeden z rváčů měl totiž na prstech kovového boxera. Na koho sáhl, ten padl.

Výzvy mojí matky, aby toho nechali, nebyly nic platné. Když tu se náhle objevil na ulici můj táta. S kuchyňským smetákem, kterým naplocho praštil bijce do prsou. Ten padl na záda a než se vzpamatoval, vzal ho táta dřevěnou tyčkou po hlavě, až to chroustlo, protože naši léty zvetšelou tyč na smetáku zlomil.

Rváč ležel na silnici a vcelku vyjeveně zíral na hubeného postaršího chlápka, který ho uzemnil koštětem. Situace pak dostala zcela jiný spád.

Na rohu ulice bývala lékařská pohotovost, odkud přispěchal doktor, náhodný chodec přivolal policii a společně pak posbírali padlé. Moje máma jen zděšeně vznesla řečnickou otázku, jestli ten táta není blázen, když tam leze a vůbec se neumí prát.

Ten posbíral rozlámaný smeták a vrátil se do domu. Když přišel do bytu, třásly se mu ruce. „Tati, ty ses nebál?“ „Bál, ale nemohl jsem se koukat na ty surovosti. “

No jo, někdy se stane, že nás život postaví do situace, na kterou nejsme připraveni. A musíme ji vyřešit bez ohledu na vlastní pohodlí.