Zdena Kolářová: Jehličky

Tak se říkalo za mého mládí, a asi se to říká dodnes, lodičkám na vysokém podpatku.

Máma jedny takové měla na sváteční příležitosti. Dost často jsem je nazula na své patnáctileté hubené nohy a promenádovala se v nich po bytě, když jsem byla sama doma.

Na dlaždicích v předsíni jsem sebou jednou docela neelegantně práskla na zem. Odnesl to kotník, který do pár minut otekl, což jsem vysvětlila lží, že jsem spadla při vybíce. Naši tu skutečnost vzali na vědomí téměř radostně, protože to byl důkaz, že jsem se nepovalovala celé odpoledne doma.

Jenže nakřáplý střevíc mě usvědčil ze lži, a sice v okamžiku, kdy šli rodiče do divadla, a máma zjistila, že v jehlách to nepůjde, protože chybí kovový dílek podpatku. Musela si vzít jiné boty, ale při operetních melodiích ji napadlo, že havárie jejích bot bude mít souvislost s mým kotníkem. Moje máma totiž přišla vždycky na všechno.

Podrobena tortuře jsem se konečně přiznala. A vyslechla si kázání o tom, že se mám starat o to, abych měla spíš něco v hlavě. Jenže já tam měla právě plno těch bot a marnivosti.

Hned jak jsem dorostla do věku, kdy jsem jehly mohla nosit, koupila jsem si několik párů, ťukala jsem jimi po chodnících, úpěla bolestí, když jsem je po osmi hodinách chození zula a myslela jsem, že mi nohy upadnou.

V krabici na půdě, kde mám věci, s nimiž se nemůžu rozloučit, jsem nedávno objevila své špičaté jehly s jedenácticentimetrovým podpatkem, staré asi třicet let. Pořád jsou krásné.

Opřená o francouzskou hůl jsem se do nich narvala a stála u půdního trámu jako zakletý golem na vratkých nohou. Zahlédla jsem se v napůl slepém zrcadle opřeném o zeď a dala se do smíchu. Ale řeknu vám, veselý smích to nebyl.