Zdena Kolářová: Černá hodinka

Zatím to dobře dopadlo a všude se zase svítí ostošest. Ale zpět k mé řečnické otázce…

Jako rodina jsme černou hodinku drželi  tehdy, když se klubíčko rodinných příběhů začalo samovolně odvíjet. Jeden začal vyprávět, druhý se přidal a najednou z toho byl příjemný večer, kdy jsme nerozsvěcovali a byli opravdu spolu.

Nevím, jak je tomu dnes, ale zdá se, že v současnosti nikdo touhu po rodinném povídání moc nemá. Každý, včetně dospělých, pořád někomu píše a všichni zírají do telefonů, obklopeni svým světem.

V dobách mého dětství se v našem starém bytě topilo v kamnech a jejich teplé plápolání přidávalo večeru na kouzlu. Seděli jsme potmě a každý dal k dobru něco zajímavého.

Třeba jak teta Mářa – říkali jsme jí Šimako – hrála ochotnické divadlo, jak se poznali moji rodiče, jak byl děda v první světové válce, což se zdá být poměrně pochmurné téma. Jenže všichni moji příbuzní měli docela dobrou vlastnost. Smyl pro humor. Tak i dědovo vyprávění vylehčené vojáckými příhodami nebo líčení romantického namlouvání mých rodičů vyznělo v jejich podání jako velká legrace.

Ještě větší zážitek byla černá hodinka na naší chatě. Světlo měsíce se opíralo do hladiny  rybníka, který se nervózně vlnil a třpytil. Kdo měl chuť a fantazii, mohl v tom mihotání vidět, co ho napadlo.

Když si na ty doby vzpomínám, trochu mě  mrzí, že jsem to vyprávění neposlouchala pozorněji. Dnes bych docela ráda věděla, kam sahá historie naše rodu a jak se sešli dohromady lidé, z nichž polovina pochází z Vysočiny a druhá z Třeboňska.

Nevím, jestli se černé hodinky ještě někde drží. Moc vám je doporučuji. Třeba se při té temné chvilce dozvíte ledacos, co jste o své rodině nevěděli. V každém případě budou možná tyhle chvíle příjemnou rodinnou vzpomínkou. Takový ohříváček pro smutné dny v životě, který vám pomůže překonat zlé časy, pokud  přijdou.

Jo… abych nezapomněla… pokud černou hodinku uskutečníte, určitě vypněte své telefony.