Zavřeli šest lidí do makety vesmírné lodi a měsíce je pozorovali. Experiment má podle psycholožky význam nejen pro astronauty

31. srpen 2021

Profesorka Iva Stuchlíková vede katedru pedagogiky a psychologie na Pedagogické fakultě Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích. Je autorkou více než stovky odborných publikací. Svou prací významně ovlivnila kvalitu vysokého školství v České republice.

Iva Stuchlíková původně vystudovala učitelství matematiky a fyziky. „Upřímně řečeno, to byla taková odbočka na mé profesní cestě. Jako studentka gymnázia jsem si přála vystudovat psychologii. Měli jsme ale v rodině škraloup a nepatřili k politicky akceptovaným, tak jsem na radu třídního učitele na psychologii nešla, protože říkal, že nemám sebemenší šanci,“ vysvětluje.

Na škole pak ale začala pracovat jako pomocná vědecká síla na katedře pedagogiky a psychologie a ke svému snu se začala přibližovat. Vysněnou psychologii vystudovala jako druhou vysokou školu na Karlově univerzitě. Dnes se cítí víc psycholožkou nežli učitelkou matematiky a fyziky. 

Jak ovlivní izolace člověka?

Věnovala se i kosmické psychologii. Společně s kolegy sledovala, jak člověka ovlivňuje izolace během kosmických letů, jak v těchto podmínkách funguje jedinec samostatně i ve skupině.

Čtěte také

Během velkého izolačního experimentu se skupina šesti „marsonautů“ nechala zavřít na sedmnáct měsíců do makety kosmické lodi, která simulovala let na Mars včetně přistání i zpáteční cesty. „Marsonauti byli například trápeni tím, žili ze zásob kosmické stravy, používali telemedicínu a komunikovali se Zemí skrz řídicí středisko. My jsme sledovali, jak budou odolní jako jednotlivci a jako tým,“ popisuje Iva Stuchlíková.

Izolační experimenty mají podle ní význam nejen pro kosmické lety, ale i pro lidi pracující na ropných plošinách a na stanicích v Arktidě nebo například při zasypání horníků. „Zajímavý mi připadá aspekt opouštění cílů. Kosmonaut není jen profíkem, je často tatínkem od rodiny, má svůj bohatý osobní svět, který opouští. Tohle není úplně jednoduché. Může se to stát i nám, když nás třeba potká nějaké neštěstí. Najednou se ocitneme v nemocnici a všechny naše cíle zůstávají někde za dveřmi,“ říká.

České školství neumí zacházet s rozdíly

Iva Stuchlíková byla členkou expertního týmu pro přípravu Strategie vzdělávací politiky České republiky do roku 2030, získala za ni i Cenu Miroslava Papáčka. Jedná se o dokument, který by měl být závazný pro další vlády, které přijdou do roku 2030.

Čtěte také

„Ten dokument popisuje, co naše školství aktuálně potřebuje, na co bychom se měli zaměřit, abychom školství dokázali držet v dobré kondici nebo ho ještě zlepšovali. Hlavní cíle jsou dva. Prvním je proměnit obsah vzdělávání tak, aby se děti ve školách učily tak, aby to bylo využitelné pro jejich další pracovní i osobní život,“ nastiňuje Iva Stuchlíková.

Druhým cílem je snížit rozdíly mezi dětmi. „Přicházejí totiž z různého sociokulturního prostředí a ty nerovnosti jsou ohromné. Ukazuje se, že náš český systém s tím neumí zacházet. Opakuje se nám to z generace na generaci. Děti vzdělaných rodičů jsou ještě vzdělanější a děti rodičů, kteří neměli takové štěstí v životě, nebo nejsou tak vzdělaní, zase nemají takové šance. A právě tuto díru bychom se měli pokusit uzavřít,“ připomíná psycholožka.

Celý rozhovor s Ivou Stuchlíkovou o kosmické i pedagogické psychologii a také o dnešních metodách výuky si poslechněte online.

Spustit audio

Související