Věra Hlaváčková: Tady bydlím já

Manžel má krásný zážitek s liškou. Seděl v noci na schodech, koukal na hvězdy a najednou k němu přichází zvíře... Hlavu skloněnou a mířilo přímo na naši rohožku... Manžel zatajil dech, protože liška se zastavila dva metry od něj, překvapeně na něho dlouze zírala a pak se otráveně otočila a odešla. Její místo na spaní bylo už obsazené. Ale tady přece bydlím já.

Nejvěrnějším obyvatelem naší půdy je kuna, velká a vzteklá. Vyprazdňuje se zásadně na naše zápraží, nosí nám tam mrtvé ptáky a občas proběhne i přes den po naší zahradě, aby nás zastrašila.

Jednou v noci slyšíme strašný řev, křik jak od dítěte. Vyběhneme ven a do noci mizí černobílá sousedovic kočka a naříká. Kuna kočku pěkně pokousala a kočička k nám už nechodí. Už ví, komu to tam patří.

Sbíráme s kamarádkou bez na sirup a ona najednou přiběhne z remízku vzdáleného od nás asi padesát metrů a s očima vytřeštěnýma povídá: „Já vůbec nevím, co jsem to viděla. Bylo to obrovský jako kůň, ale s klabonosou hlavou!!! Já jsem asi potkala losa.“ Já na to: „Losa? Ty ses zbláznila, losové jsou jen na severu.“ „NÉÉ vážně, převyšovalo mě to nejmíň o metr a bylo to obrovský, větší než kůň a s velkou hlavou.“

Už jsem chtěla volat na psychiatrii, ale zavolala jsem nejdřív manželovi a ten zavolal spolužákovi, co o tom něco ví. A opravdu - v našem kraji můžete potkat losa evropského, který přes jižní Čechy migruje.

Ještěže jenom prochází. Zbavit se kuny je nemožné, ale jestli se pár obřích losů rozhodne u nás bydlet, tak to už se musíme odstěhovat.