Věra Hlaváčková: Kostel

5. červenec 2023

Rozhlasový sloupek

Je opravdu s podivem, že žijeme v jednadvacátém století a stále vedeme náboženské války. Svět je plný lidí, kteří střílejí ostatní, aby dokázali, že jejich bůh je ten nejsprávnější.

Nedokážu to pochopit, létáme do vesmíru, vyměníme nemocné srdce za zdravé a máme tolik možností vybrat si, čemu můžeme věřit, že mi přijde absurdní se stále zabíjet ve jménu víry.

Přitom jsme postavili nejkrásnější stavby na světě právě proto, že věříme v něco, co nás přesahuje. Ty nádherné chrámy a kostely…

Uvědomuji si, když vejdu do kostela, jaká je tam úžasná pozitivní energie. Samozřejmě, všichni tam přicházejí s pokorou, úctou, vírou, láskou a obdivem k velkoleposti a kráse, kterou jsme stvořili na oslavu něčeho, co nemůžeme dokázat, na co si nemůžeme sáhnout, co nemůžeme změřit.

A přitom v hloubi srdce cítíme všichni a zvlášť v kostele, že je něco, co nás přesahuje a nemusíme to nijak pojmenovávat. Pan prezident Havel mi kdysi na otázku, jestli věří v Boha, odpověděl, že dar víry mu nebyl dán… A víra, je to dar?

Stavíme monumentální chrámy po celém světě, a i když jsme třeba nevěřící, tak se kocháme tou krásou, kterou jsme vytvořili.

V Praze na velmi rušné hlavní třídě je kostel, kam ráda chodím. Otevřete těžké dvojité dveře a ocitnete se v naprosto jiném světě. Z hluku tramvají, aut, lidského švitoření a hektického tempa se mávnutím proutku dostanete do klidu, ticha, do místa, kde si můžete sednout a odpočinout unaveným nervům a slyšet svůj dech. Přechod z jednoho světa do druhého. A stačí jen otevřít dveře.

autor: Věra Hlaváčková | zdroj: Český rozhlas