Věra Hlaváčková: Káva

7. květen 2025

Rozhlasový sloupek

Jsme rozkročeni mezi Anglií a Francií, takže někdo dává přednost kávě a někdo čaji. Já jsem jednoznačný kafař. Svědomitý, dva velké hrnky denně jsou nutnost. Bez nich nemůžu fungovat. Aspoň si to myslím.

Možná má moje nechuť k čaji hlubší kořeny v dětství. Měli jsme doma jeden druh hnusného černého pytlíkového čaje, který se dal pít jen s medem a citronem. Máma hodně šetřila, nic jiného jí nezbylo, a tak jednou použité pytlíčky věšela nad sporák, aby uschly a mohly se použít ještě jednou.

Vypadalo to nechutně, často se na nich usadila plíseň a já to nechtěla pít, ale musela jsem, protože plíseň je zdravá, dělá se z ní penicilin.

Před revolucí jsem znala jen kávový lógr zalitý vřelou vodou – turka. A byla jsem spokojená. Když jsem se v restauraci chtěla rozšoupnout, objednala jsem si turka se šlehačkou. Úžasný zážitek.

Takže když se objevila rozpustná káva, bylo to nadšení. Všichni pili instantní kávu, jen já ne, mně to nechutnalo, jen s cukrem a smetanou. Zůstávala jsem u svého turka, dokud mi nezačalo být občas špatně od žaludku. To víte, ta zrníčka v tom lógru, který jsem tak ráda vycucávala. Ale jen trochu, lžičkou.

Takže teď jsem na překapávané kávě. A jsem spokojená, protože jí můžu vypít, kolik chci, a žaludek se nebouří. Bohužel se doma schyluje ke koupi drahého přístroje, který dělá latté, cappuccina, ristretta a spoustu dalších malých jednohubek a já se asi zase budu muset podřídit technologiím. Ale nerada.

autor: Věra Hlaváčková | zdroj: Český rozhlas