Ve čtyři u Talicha s volejbalovým trenérem Josefem Mejsnarem

„Sejdeme se ve čtyři hodiny v hospodě U Talicha, tam bude klid“, říká mi po telefonu pětadevadesátiletý Josef Mejsnar z Českých Budějovic, když ho žádám o rozhovor.

Úspěšný trenér volejbalových družstev, který se narodil ještě za panování císaře Karla Habsburského a který aktivní trenérskou činnost pověsil na hřebík teprve před čtyřmi lety, přišel do restaurace včas. Na rozdíl ode mne, který jsem tápal mezi paneláky na sídlišti Máj a nemohl hostinec najít. Se slovy „s přáteli si tykám“ mě přivítal pevným stiskem ruky a v tu chvíli bych mu hádal maximálně sedmdesát, pětasedmdesát let.

Josef Mejsnar se narodil ve Valteřicích v Krkonoších. Záhy po jeho narození mu zemřela maminka a on pak vyrůstal v nové rodině svého otce v Praze. V hlavním městě také začal docházet do Sokola na Vinohradech a poprvé se dostal k volejbalu. Živil se jako elektrikář a vedle toho aktivně sportoval. Když v roce 1956 skončil s vlastní sportovní dráhou, vrhnul se na trénování. „Já jsem s trénováním začal docela pozdě,“ vzpomíná na své začátky u družstva mládeže ve Slavoji Vinohrady, „a protože jsme byl starší než jiní trenéři, tak kluci na mě volali táto. A přezdívka Táta mi pak zůstala.“

Vyjmenovat všechny trenérské štace Josefa Mejsnara by vydalo na dlouhý seznam. Každopádně se kvůli volejbalu neváhal stěhovat a v roce 1972 odešel z Prahy do Rakovníka. Po Rakovníku následovalo Ústí nad Labem a v roce 1980 přišel na jih Čech do Českých Budějovic.

Družstvo Škody České Budějovice dovedl v polovině osmdesátých let k titulům žákovských přeborníků ČSR a ČSSR. V roce 1999 začal trénovat žáky družstva EGE České Budějovice a ve svých pětaosmdesáti letech vstoupil do trenérského týmu budějovické Slavie PF, kde se věnoval sportovní výchově žákyň a kadetek. Nyní sice už netrénuje, ale jako divák nevynechává žádné zápasy, které se hrají v Českých Budějovicích. „Volejbal je prostě krásnej sport,“ shrnuje lapidárně Josef Mejsnar na závěr našeho rozhovoru svou sportovní vášeň.

Poslechněte si celé vyprávění tak, jak jej zaznamenal redaktor Filip Černý.