V okolí Budějovic, Lišova i Třeboně bylo mnoho nalezišť železné rudy. Doly měly i svá jména

„Tam všude byly desítky těžebních jam, kde se v 18. a 19. století těžila železná ruda. Nebyla příliš kvalitní, ale dovážela se do železáren, které ji dokázaly zpracovat,“ říká ředitel Státního okresního archivu České Budějovice Daniel Kovář.

Těžba nabízela dobrou možnost přivýdělku pro místní sedláky, kteří mimo zemědělskou sezónu mohli zapřáhnout koně a rudu převážet. Byla příležitostí i pro měšťany, kteří zakládali rodinné těžební podniky nebo se sdružovali do společností.

Tuto činnost dokládá několik dochovaných dokumentů v českobudějovickém archivu. Například jedna z kronik věnuje roku 1769 celou stránku tomu, že tehdejší městský písař otevřel poblíž Trhových Svinů první železný dvůr.

Důkazy jsou dodnes ale i v krajině. Stačí se třeba zastavit u rybníka v obci Mladošovice na Třeboňsku a prohlédnout si zde pozorněji ležící kámen. Je to kus železné rudy.

Důkazy po těžbě zůstaly hlavně v lesích

„Naleziště železitého slepence byla několik metrů pod zemí, která byla už od středověku narušována orbou. Sedláci si všímali načervenalých kamenů, ale nevěděli, co s nimi. Zpevňovali jimi cesty, stavělo se z nich nebo je odkládali na meze polí. Tam si jich v 18. století všimli prospektoři, kteří hledali nové zdroje pro železárny, které tady vznikaly,“ vypráví Daniel Kovář.

Pak bylo potřeba dohodnout se s majitelem pozemku, navíc veškeré nerostné suroviny ležící pod zemí byly majetkem panovníka, takže byl potřeba i souhlas státu k těžbě. „Těžař se musel domluvit se dvěma stranami a většinou se mu to povedlo. Sedlák z toho něco měl a jednou z podmínek byl návrat pozemku do původního stavu. Některé doly se ale nacházely na lesních parcelách, kde obnova nebyla tak důsledná, takže tam dodnes najdeme haldy,“ popisuje archivář.

Jakmile těžaři dostali vymezený pás půdy, najali takzvaného důlního. „To byl člověk, který zodpovídal za veškerou činnost během těžby. Určoval, kudy bude těžba postupovat, vyplácel mzdy, evidoval množství vytěžené rudy, neustále dohlížel na kvalitu vrstvy,“ vysvětluje Daniel Kovář.

Těžilo se povrchově. „Nejprve se muselo odtěžit několik metrů toho nadloží, zeminy, pak se mohlo postupovat takzvanými rozrážkami. Výjimečně se pracovalo i podpovrchově, kopaly se krátké štoly tam, kde už se horníci dostali moc hluboko a nevyplatilo se odtěžovat nadloží,“ říká archivář.

Čtěte také

Od horníků v krizi úředník levně koupil pozemky nedaleko Budějovic a postavil na nich zámeček Lustenek

Povinností bylo vykazovat množství vytěžené rudy. Díky tomu dnes víme, že v každém dole se vytěžilo zhruba 200 až 400 krychlových metrů železné rudy, ale byly i doly, například v okolí Mladošovic, které vydaly 1000 až 1500 krychlových metrů za rok.

Prakticky každý důl měl také své jméno. „Kdybychom dnes přišli k té důlní míře, tak nám to asi připadá jako díra v zemi, ale oni to vznešeně označovali jako důl. Většinou dávali jména podle světců. Byl tu důl Svatý Karel, Alois, Emanuel, důl Pomoc Panny Marie, Svatý Josef, Gabriela, Michael. Většinou to byla jména, která se vyskytovala v rodině těch majitelů, těžařů,“ uvádí Daniel Kovář.

Z vytěžené železné rudy se například v Chlumu u Třeboně vyráběly součásti pro ocelové mosty, litinová kamna, nástroje, nářadí a kolem poloviny 19. století třeba také koleje pro koněspřežku.

„Lidé se snažili v maximální míře využít bohatství, které jim zdejší příroda nabízela. Byla to práce nesmírně namáhavá, náročná, dneska by se asi nevyplácela, ale v té době pokrývala potřebu železa,“ uzavírá Daniel Kovář.