Od horníků v krizi úředník levně koupil pozemky nedaleko Budějovic a postavil na nich zámeček Lustenek

Zámeček Lustenek u Rudolfova, v popředí Daniel Kovář, ředitel Státního okresního archivu České Budějovice
Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Zámeček Lustenek u Rudolfova, v popředí Daniel Kovář, ředitel Státního okresního archivu České Budějovice
0:00
/
0:00

Na jihozápadních svazích Hlincové hory u Rudolfova nedaleko Českých Budějovic stojí zámeček se zvláštním jménem Lustenek, říká se mu také Děkanský dvůr. Jeho stavitel ale získal pozemky díky trochu sporným spekulacím, jak dokládají záznamy v archivu.

Zámeček Lustenek pochází z 16. století. Vybudovat ho nechal Georg Pirchinger z Lustenecku, původem štýrský šlechtic, který se stal císařským solním úředníkem v Českých Budějovicích a dokázal využít příležitosti.

„Jako vysoce postavený státní úředník se trochu vyvyšoval nad budějovické měšťany, oni ho za to neměli rádi, takže se mu ve městě nežilo příjemně a chtěl nějaký svůj azyl, venkovský domov. Vybral si místo s krásným výhledem u tehdy hornického města Rudolfov,“ říká Daniel Kovář, ředitel Státního okresního archivu České Budějovice.

Na místě stály hornické domky, a to na poli, které patřilo budějovickému církevnímu děkanství. „Byly tedy vlastně na cizím pozemku. Když v rudolfovských dolech začalo docházet stříbro, přišla krize a horníci odcházeli a prodávali domky i s pozemky,“ vysvětluje Daniel Kovář.

Této situace využil právě Georg Pirchinger. Pozemky velmi lacino skupoval a poté na nich nechal postavit zámeček, kde žil i pracoval. Budova měla původně tvar písmene L, jedno křídlo se ale nedochovalo.

Historii zámečku Lustenek a jeho původní podobu připomíná i jedno zastavení naučné stezky kolem Rudolfova

Počínání solního úředníka je dodnes zdokumentované v knize, do které se zapisovaly změny v evidenci nemovitostí v okolí Hlincové Hory. „Tady vidíme, jak na to Georg Pirchinger šel, aby získal levně pozemky. Na několika listech jsou záznamy o tom, jak vykupoval domky od horníků, kteří odcházeli a potřebovali se jich rychle zbavit,“ ukazuje archivář.

Archivní záznamy dokládají, že od srpna 1579 koupil Georg Pirchinger během dvou let šest domů s pozemky. Listina uvádí, že se tak stalo s vědomím budějovického děkana. „Proč do toho děkan nezasáhl, nevíme. Vždycky hrála roli jeho osobnost a my přesně neznáme tehdejší vztahy. Vlastně ani nevíme, jestli to skutečně byla pravda, nebo to tak písař jenom zapsal,“ dodává Daniel Kovář.

Jasné ale je, že v roce 1583 už zámeček stál. V archivu se dochoval koncept stížnosti, v níž si budějovická městská rada stěžuje na stavbu přímo císaři. „Pirchinger asi předem ani neříkal, že tam bude stavět, a to už bylo na městskou radu moc, že se stavělo bez povolení a ještě na pozemku, jehož vlastnictví bylo trochu sporné,“ myslí si Daniel Kovář.

Solní úředník zemřel jen o pár let, zřejmě právě na zámečku. Neměl dědice, proto byl objekt prodán a vystřídal několik majitelů, prvním byl těžař Wolf Hölzl, královský hormistr v Rudolfově.

Změnu přinesl rok 1620. „Přišlo vítězství císařských zbraní na Bílé hoře a následná rekatolizace, kdy se o svůj dávný majetek přihlásilo budějovické děkanství a skutečně ho získalo. Takže původně tu děkanství mělo pozemky a v rámci restitucí po Bílé hoře dostalo zámeček,“ vypráví archivář.

Objekt s hospodářským dvorem byl pak majetkem budějovického děkanství více než 300 let. „Děkani ho využívali podle své nátury, průběžně tu měli hospodářství, ale většina i letní sídlo. Jeden dokonce investoval do přestavby do barokní podoby a vznikla veliká kaple. Už v 18. století byl do dvora zaveden vodovod a další přestavba následovala po požáru v roce 1828,“ doplňuje Daniel Kovář.

Po roce 1948 byl zámeček Lustenek jako církevní majetek zkonfiskován státem. Sloužil jako sklad nebo obydlí rodiny hajného. V roce 2014 ho získala zpět českobudějovická diecéze a zámeček je chráněn jako kulturní památka České republiky.

Historii zámečku u Hlincové Hory odhaluje magazín Vltavín. Dále nabízí v archivní reportáži výlet na Hojnou vodu po stopách spisovatele Zikmuda Wintera.

Spustit audio

Související