V ocelárně v Linci nuceně pracovaly tisíce Čechů. Jejich osudy teď připomíná muzeum

Ocelárna v Linci otevřela muzeum Zeitgeschichte, které přibližuje období vzniku továrny a její provoz ve válečných letech a také vzdává hold obětem nuceného nasazení

Přes 20 milionů lidí nuceně pracovalo za druhé světové války pro německé válečné hospodářství. Byly mezi nimi i tisíce Čechů z území Čech, Moravy a Slezska. Jejich příběhy lidé poznávají až po mnoha letech.

„Nucená práce byla za druhé světové války masovým fenoménem. Bez ní by Německo nebylo schopno dlouhodobě zajišťovat chod válečného hospodářství. Němečtí muži totiž odcházeli na frontu a na pracovních místech je museli nahradit cizinci, většinou tedy nuceně nasazení z okupovaných území,“ říká Šárka Jarská, která se tématem zabývá v obecně prospěšné společnosti Živá paměť.

Jedním z míst, kde nuceně nasazení pracovali, byla bývalá ocelárna Hermann Göring Werke v Linci. Dnešní firma Voestalpine Stahlwelt téměř sedmdesát let po konci války otevřela muzeum Zeitgeschichte, které přibližuje období vzniku továrny a její provoz ve válečných letech a také vzdává hold obětem.

„Muzeum vzniklo jako důsledek událostí 90. let, kdy začaly do Německa a Rakouska přicházet žaloby z Ameriky požadující odškodnění. Jednalo se o poměrně velké sumy a to odškodnění bylo směřované zejména na výrobní podniky, ale i velké banky,“ vysvětluje koordinátorka muzea Christa Kochendörfer.

Právě to bylo podle ní jedním z důvodů, proč se o nuceně nasazených začalo vůbec hovořit. Ke smíření ale došlo poměrně pozdě. „Nucená práce nebyla do 90. let v Evropě žádným tématem. Ti lidé v podstatě nikoho nezajímali, mluvilo se o vězních v koncentračních táborech, ale o nucené práci ne,“ dodává.

Když přišly žaloby a koncern se jimi začal zabývat, došlo k největšímu poválečnému objevu na území Rakouska. V roce 1998 se v jednom bunkru v lineckém areálu našlo více než 38 tisíc osobních složek a mzdových formulářů firmy Hermann Göring Werke z éry nacistického režimu.

Jednalo se o dokumenty nuceně nasazených pracovníků i vězňů z koncentračního tábora Mauthausen. Vědci z nich získali faktické údaje, ale také příběhy a osobní výpovědi. Linecká ocelárna se nakonec rozhodla, že výsledky zveřejní právě formou muzea.

„Je to součást firemní filosofie, že historii firmy není nutné zastírat, ale spíš se s ní vyrovnat. Chceme otevřeně s veřejností komunikovat a zároveň vzdát hold těm, kteří tady pracovali a mnozí ztratili život. Muzeum je určené i pro mladé lidi a koncern si od toho slibuje, že mladí lidé se o historii dozví a poučí se,“ dodává Christa Kochendörfer.

Jedna část expozice se například věnuje pracovním podmínkám. Jsou zde zaznamenané i rozhovory s některými českými nuceně nasazenými pracovníky. Jedním z nich byl Václav Jerhot, kterého v roce 1942 poslali přes pracovní úřad v Českých Budějovicích do Lince. Maturant začínal jako dělník, později povýšil na pomocného konstruktéra.

„Denní práce trvaly od pondělí do pátku deset hodin, v sobotu od šesti ráno do třinácti. V červnu 1943 jsem se přestěhoval do tábora 45 naproti dusíkárně. Ten byl určený pro montéry, ubytování bylo nesrovnatelné, měli jsme dvoulůžkové postele, mezi domy byl průchod se sprchou a teplou a studenou vodou a záchody. Uprostřed byl prostor se zelení a zvlášť byla kuchyň a jídelna. Na tu dobu to bylo dobré ubytování, i když všude bylo hodně hmyzu,“ popisoval ve svých vzpomínkách pro muzeum v 90. letech.

Ocelárna v Linci je největším průmyslovým areálem v Rakousku. Je otevřená i turistům, kteří tu mohou sledovat výrobní proces a prohlédnout si multimediální expozici

Až nyní se díky lineckému muzeu dozvídá něco o válečném osudu Václava Jerhota jeho syn Vratislav Jerhot. „On v podstatě o tomhle vůbec nikdy nemluvil. Pro mě je to zajímavé, protože teď se určitě dozvím víc,“ komentuje.

Na nucenou práci do takzvané Říše bylo v letech 1939 až 1945 deportováno přes 13,5 milionů osob. K tomu je ale nutné přičíst ještě nuceně nasazené, kteří pracovali pro německé válečné hospodářství na územích obsazených nebo kontrolovaných Němci, tedy dalších 7 milionů osob. Čechů bylo nuceně nasazeno 450 až 500 tisíc.

Podle Šárky Jarské měli nejtěžší podmínky pracovníci z východu, z bývalého Sovětského svazu a Polska, naopak volnější podmínky měli lidé ze západních zemí. „Češi byli někde uprostřed, záleželo také na místě pobytu. Pracovní doba byla většinou 10 až 12 hodin denně a životní podmínky v lágrech nebyly jednoduché. Ti lidé žili v hromadných ubytovnách, jídlo také nebylo dostatečné a ke konci války byli navíc ohrožení bombardováním,“ dodává.

Odhaduje se, že při nuceném nasazení přišlo o život asi 3,5 tisíce Čechů. Ti, kdo přežili, pak dlouho čekali na odškodnění. „Nuceně nasazení byli po válce docela zapomenutou skupinou obětí. Jejich odškodnění se začalo řešit až po mnoha letech,“ uzavírá Šárka Jarská.