Unikátní železné rechle u Plavu vznikly kvůli plavení dřeva po Malši

„Do té doby tady nic přes řeku nevedlo. Pak byla postavena tato železná lávka doplněná zvláštním kovovým zařízením. Na řetězech se v takových rámech spouštěly železné tyče až na hladinu řeky a tyto tyče, kterým se lidově říká rechle nebo železné hrábě, zadržovaly volně plovoucí dřevo,“ vysvětluje publicista Pavel Mörtl.

Železné rechle u Plavu jsou podle něj unikátní. Všechny ostatní rechle v kraji totiž byly dřevěné. „V podstatě už skoro žádné z nich neexistují. Dřevěné rechle můžeme najít jedině v Českém Krumlově a pak jsou nedávno obnovené nádherné rechle v šumavské Lenoře,“ připomíná.

Rechle se stavěly na velice podobných místech, často u skály. „Tady si můžeme uvědomit, jak naši předkové byli přemýšliví a hloubaví. I nad Plavem využili toho, že je tu mohutná skála, která zužuje tok, takže vlastně polovinu práce měli ušetřenou,“ říká Pavel Mörtl.

Po Malši připlouvalo takzvané polenové dříví, tedy řezané dříví, které se odkornilo už v momentě, kdy se vhazovalo do vody vysoko v Novohradských horách. „Mělo od jednoho do tří metrů délky. Jedním typem bylo takzvané lodní dřevo, které se potom dopravovalo dále po Vltavě do Prahy, Hamburku a dalších evropských měst, kde se používalo na paluby lodí. Další druhy polenového dřeva měly různý charakter, hodně bylo bukového, které se používalo především jako palivo,“ popisuje Pavel Mörtl.

Dále po řece pluly vory, lépe řečeno dlouhé dřevo. „Z Novohradských hor po Pohorském potoce a Černé pluly takové velmi úzké vory. Říká se dokonce, že to jsou jediné horské bystřiny v bývalém Československu, na nichž se dlouhé dříví plavilo. A teprve když se bez úhony dostalo na buquoyský vorový přístav v Českých Budějovicích, tak se převazovalo do šířky a pouštělo dál po Vltavě do Prahy,“ vysvětluje publicista.

Zadržené dřevo u Plavu na historickém nedatovaném snímku|foto: archiv Pavla Mörtla

Dřevo necestovalo po vodě samo. Polenové dřevo doprovázeli lidé vybaveni háky. Těmi uvolňovali klády, které se někde zasekly. Existovali také takzvaní hlídači, protože i dřevo na řece lákalo zloděje. Páni z rodu Buquoyů dokonce počítali s takzvaným kalem, tedy se ztrátami, které činily až 20 procent.

Dřevo dlouhé mělo dokonce svou obsluhu. Na vorech jezdili dva muži. „Jeden byl vepředu a řídil, druhý vzadu pomáhal v zatáčkách a také brzdil. Když to dobře dopadlo, tak skončili v Českých Budějovicích, kde to přebírali další plavci a takzvaná novohradská nebo buquoyská parta se vracela pěšky zpátky do hor,“ dodává Pavel Mörtl.