Při stopování jsem se svezla ministerskou limuzínou, pohřebákem i na korbě se selátky
Moji přátelé říkají, že pokud by se z autostopu skládaly zkoušky, měla bych nejméně doktorát. Pravdou je, že to pro mne býval nejčastěji používaný způsob dopravy.
Stopem jsem projela cikcak nejen celou republiku a později Evropu, ale i Ameriku, Mexiko, Kanadu, Austrálii, Izrael, Jordánsko... Škoda jen, že mne nenapadlo počítat si takto odjeté kilometry…
Nejčastěji pokládanou otázkou, a to i od řidičů, kteří mi zastavili, bylo, jestli se nebojím. Když se tak zamyslím, nikdy mne vlastně ani nenapadlo, že by se mi mohlo přihodit něco zlého. Prostě jsem měla takové jednoduché krédo – mně se to přece stát nemůže! A vidíte, za těch šestapadesát let, co stopuju, nestalo!
Naopak jsem při těchto cestách zažila spoustu báječných situací a příjemných překvapení, navázala řadu přátelství. A co víc – nejednou jsem se třeba díky stopu dostala někam, kam jsem ani neměla v plánu jet, do míst, o kterých jsem leckdy ani nevěděla.
Jasně, zažila jsem situace, kdy se na nějaké okresce celé hodiny nehnulo kolo. Nebo si představte to překvapení, když v Maďarsku stopnete auto s vašimi sousedy z ulice.
Horror vacui při balení na dovolenou
Tak jsem si při balení na dovolenou zase jednou vzpomněl na starého filozofa Aristotela. A musel mu dát zapravdu, že na jedné jeho teorii, byť úspěšně vyvrácené už renesančními učenci, přece jen něco bude.
Moc ráda vzpomínám na neobvyklé stopy, jako byla třeba ministerská limuzína, pohřebák či sanitka vracející se od pacienta, autobus s putujícími herci, nadupaný sporťák italského závodníka nebo korba náklaďáku s vyděšenými selátky.
Stopem jezdím s kamarádkou dodnes, i když už ne tak často jako kdysi. Můj muž v žertu tvrdí, že nám řidiči zastavují proto, že se bojí, aby nebyli obviněni z neposkytnutí pomoci starým osobám.
Ale ona je takovým malým dobrodružstvím už ta chvíle, kdy si stoupnete na kraj silnice a zdvihnete terčík dlaně proti přijíždějícím vozidlům s očekáváním – jaký vlastně bude ten dnešní stop, koho zajímavého potkám? Anebo docela jednoduše – zastaví mi hned první auto nebo až to sedmé, třinácté, pětadvacáté...
Související
-
Jak nesměl z rádia znít Žalman, protože byl moc podobný Matuškovi, vzpomíná Pavel Kroneisl
Poslouchal jsem v rádiu vzpomínky Pavla Žalmana Lohonky u příležitosti jeho letošních kulatin. Pavle, čas hrozně letí. Sám jsem se při poslechu vrátil o desítky let zpátky.
-
Před lety byly v módě džíny, teď si ženy libují v privilegiu nosit sukně
Naše ulice je taková malá dálnice, kudy ráno proudí do centra města davy lidí. Když je teplo, vykouknu z okna a už to vidím. Mladé ženy přišly na chuť sukním a šatům.
-
Zaveďte normy pro zmrzlináře. Jedni kopeček pečlivě oškrabují, u jiných se sotva vejde do kornoutu
Mám podnět. Nevím ale pro koho. Možná na to přijdete vy. Myslím si totiž, že někdo by si už měl konečně posvítit na zmrzlináře a vnést do jejich podnikání řád.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Starosvětské příběhy lesníků z časů, kdy se na Šumavě ještě žilo podle staletých tradic.
Václav Žmolík, moderátor
Zmizelá osada
Dramatický příběh viny a trestu odehrávající se v hlubokých lesích nenávratně zmizelé staré Šumavy, několik let po ničivém polomu z roku 1870.
