Jak nesměl z rádia znít Žalman, protože byl moc podobný Matuškovi, vzpomíná Pavel Kroneisl

Waldemar Matuška
Waldemar Matuška

Poslouchal jsem nedávno v rádiu vzpomínky Pavla Žalmana Lohonky vysílané u příležitosti jeho letošních kulatin. Pavle, čas hrozně letí. Sám jsem se při poslechu vrátil o desítky let zpátky.

Bylo těsně po emigraci Waldemara Matušky, po níž následoval naprostý zákaz vysílání jeho písniček. Moderoval jsem tenkrát na stanici, kterou právě posloucháte, páteční odpolední hodinku věnovanou sportu a předvíkendovým informacím. Hudbu do pořadu jsme si vybírali společně s hudebním redaktorem sami.

Žalman měl tenkrát novou písničku, jejíž název si už bohužel nepamatuju, a v ní byl hlasově, intonačně i dikcí k nerozeznání právě od Matušky. Písnička byla pěkná, líbila se mi a tak jsme ji – nic zlého netuše – do vysílání zařadili. 

Hodinka vyměřená mému pořadu uplynula a já jsem se chystal domů. Ozval se ale telefon, volal mi tehdejší ředitel studia, abych prý okamžitě přišel k němu. Jeho hlas nezněl vůbec přívětivě, nebyl jsem si ale vědom žádného maléru, byl jsem tedy spíš zvědav, co se děje.

Hned ve dveřích na mě vybafnul. „Ty jsi před chvílí vysílal Matušku.“ Řku: „Ó, nikoliv.“ „Nepovídej, volal soudruh z KV KSČ, že jsme vysílali odpoledne Matušku, a tak se tě ptám, jak je to možné.“

Písní Bouřlivák se chtěli Žalman s Andělem vyrovnat Slavíkům z Madridu

Pavel Žalman Lohonka vybírá pro seriál Českého rozhlasu České Budějovice nejlepší nahrávky své hudební kariéry a sám je komentuje

Kulatých 50 let na hudební scéně slaví v letošním roce jihočeská folková legenda Pavel Žalman Lohonka. Pro seriál Českého rozhlasu České Budějovice vybírá a sám komentuje nahrávky, které provázely jeho kariéru. Tentokrát Bouřlivák.

Povídám: „Přinesu seznam odvysílaných písniček a ukážeš mi tam toho Matušku.“ Můj nadřízený papír dlouze studoval a pak povídá: „A co to tedy mohlo být?“ Tušil jsem, a tak jsem mu řekl, že asi ta Žalmanova nová písnička, která je přesně ve stylu Matušky.

Nechal si ji tedy dvakrát přehrát a pak řekl něco, co si budu pamatovat snad až do smrti: „Tuhle písničku nebudeme hrát, je to fakt moc podobné Matuškovi.“

To bylo alibistické rozhodování té doby.  Když jsem to vyprávěl některým svým kolegům, většinou se smáli. Pak ale jeden z nich povídá: „Ovšem, přátelé, tohle je vlastně úděsné.“ Nějak nás najednou smích přešel. Tak ať už nás nikdy nepřejde.

Spustit audio

Související