Podívá se na letokruhy a ví, co se dělo v šumavském v lese. Odumírání stromů je přirozené, říká

Šumava, les, sníh, zima
Šumava, les, sníh, zima

Ten, co čte v paměti stromů. Tak je v knize 25 let příběhů Národního parku Šumava nazvaná kapitola, která pojednává o práci Vojtěcha Čady. Mladý vědecký pracovník z České zemědělské univerzity v Praze se šest let zabýval výzkumem horských smrčin.

Vojtěch Čada pochází ze Šumavy, a proto mu téma horských smrčin bylo blízké. Zaměřil se na čtení v letokruzích stromů. „Vždycky mě zajímaly historické souvislosti současných jevů, a když jsme sledovali to, že na Šumavě odumírá velké množství stromů, tak mě zajímalo, jestli se něco takového dělo v minulosti. Jestli to, co pozorujeme teď, je přirozené nebo neobvyklé,“ vysvětluje.

Věda, která se zabývá studiem letokruhů, se nazývá dendrochronologie. Letokruhy jsou podle Vojtěcha Čady jakýmsi přírodním archivem života stromu, ze kterého se dá získat mnoho informací. „Pro letokruhovou analýzu odebíráme vývrty. Potřebujeme si totiž kus dřeva odnést do laboratoře pod mikroskop. Odebíráme vývrty ze všech stromů na sledovaném místě, a když to dáme dohromady, zjistíme, co se dělo v lese jako celku,“ popisuje.

Ve většině případů skutečně platí, že strom každý rok vytvoří jeden letokruh, jak je všeobecně známé. „Letokruh vypovídá, jak se stromu v daný rok dařilo. Silný letokruh znamená dobrý rok, ale když je hodně špatný rok, může se stát, že strom nevytvoří žádný letokruh. Proto není úplně jednoduché určit stáří stromu a my v laboratoři srovnáváme jednotlivé stromy, abychom zjistili, jestli někde letokruh nechybí,“ říká Vojtěch Čada.

Čtěte také

Měl i možnost prohlédnout si letokruhy nejstaršího šumavského smrku, který roste více než 600 let u Plešného jezera, a dalších starých stromů. „Snažím se představovat si, co se dělo během doby, kdy tyto stromy rostou. Je to zajímavé zamyšlení, když si člověk uvědomí, co se vlastně za tu dobu odehrálo v lidské společnosti, a přitom strom pořád roste a nějak ho nezajímá, co my si tady řešíme,“ komentuje vědec.

Výzkumu horských smrčin, tedy lesa, který roste v nejvyšších polohách na Šumavě, se věnoval s kolegy od roku 2010 téměř šest let. „Z letokruhů jsme dokázali zjistit, kdy se v tom lese něco dělo. Viděli jsme třeba, že odumřelo velké množství stromů a najednou začala odrůstat nová generace, nebo že začaly rychle růst stromy, které přežily. Co konkrétně se stalo jsme zjišťovali z archivních materiálů. Například kronikář ve vedlejší vesnici zapsal velkou vichřici a my věděli, že ten samý rok mnoho stromů odumřelo, takže jsme si to spojili,“ vysvětluje.

Kapitola v knize 25 let příběhů Národního parku Šumava, která pojednává o výzkumu Vojtěcha Čady

Zároveň vědci dokázali, že všechny stromy v horských smrčinách nejsou stejně staré. To vyvrací názor, že většina horských smrčin vznikla poté, co byly lesy vykácené člověk a následně znovu vysázené.

„Předpokládalo se, že to jsou umělé lesy, které špatně odolávají lýkožroutovi, ale my jsme zjistili téměř pravý opak. Ukázalo se, že velká část lesa je stará a vznikla přirozeně poté, co tam došlo k vyvrácení stromů větrem nebo sežrání lýkožroutem, a že se vlastně nijak neliší od původních lesů. Nikdy nedošlo k plošnému vykácení a následnému vysázení. Zjistili jsme, že to jsou přirozené lesy, kde čas od času dojde k tomu, že stromy odumírají a že vyvíjí se nové,“ říká Vojtěch Čada.

Celý výzkum tak podle něj pomohl k tomu, aby si lidé uvědomili, že v tomto typu lesa je přirozené, že čas od času dojde na větší ploše k odumření velkého množství stromů. „Ten les je na to připravený a my s tím musíme počítat,“ uzavírá.