Pečení holubi a další vybraná jídla, pak tanec až do snídaně. Odhalte, jak se bavila šlechta

„Jižní Čechy jsou bývalé dominium nejvýznamnějších českých šlechticů po králi. A v těchto třech stoletích byli Rožmberkové, Eggenbergové a pak i Schwarzenbergové na svém vrcholu,“ objasňuje základní rámec výstavy Duňa Panenková. Na dvorech jihočeské šlechty se tudíž odehrávaly slavnosti, které napodobovaly zvyky panovníků. A inspirovaly se třeba v Itálii nebo u francouzského královského dvora.

Slavnosti začínaly alegorickým průvodem, pak následovaly sportovní turnaje, zahradní slavnosti s ohňostroji, divadlo a teprve po něm, po půlnoci, hostiny. A po nich ještě tanec. Ten zakončilo panstvo opravdu až ráno – snídaní.

„Hostina se opravdu dělávala po vzoru Italů,“ líčí Duňa Panenková, „v Itálii žili kuchaři, dnes bychom řekli michelinští. Vařili vybraná jídla pro papeže a kardinály a sepisovali o tom kuchařky.“

Nebyly to ale kuchařky v dnešní slova smyslu, šlo o příručky, jak hostinu uspořádat. Duňa Panenková si některé nechala přeložit a na výstavě z nich cituje: „Já, Cristoforo Messisburko, uspořádal jsem hostinu pro našeho velkolepého knížete...“

Čtěte také

Vzácné figuríny na zámku v Českém Krumlově restaurátoři oblékli do původních barokních kostýmů

Kromě pyšného a pro nás velmi půvabného popisu toho, jak hostina vypadala, jsou zápisky podle kunsthistoričky nesmírně cenné v tom, že jsou dobovými logistickými návody. „Chceš-li pořádat hostinu, přijedou ti lidé. Musíš je ubytovat. Musíš ustájit koně, musíš mít píci pro koně, jídlo pro lidi. Musíš mít program pro lidi. Musíš si opatřit čalouníky, tesaře, truhláře. A pak je tam kouzelná věta: Ale vše záleží na inteligenci vrchního stolníka,“ směje se Duňa Panenková.

Kromě vyčíslení produkce takové zábavy až do posledního šroubku, obsahují knihy starých mistrů kuchařů samozřejmě i receptury. „Uvádí jednotlivé chody a názvy, například Pečení holubi v hořčičné omáčce podle chutí velkoknížete. U toho jsou číselné odkazy na stránky s recepty,“ popisuje historička.

V této éře si kuchařské knihy vystačily s ingrediencemi. Gramáž a postup práce nebyly potřeba. „Každý adept toho umění v té době začínal už jako malé dítě. A podle toho, zda projevil chuťovou paměť a organizační schopnosti, v kuchyňské hierarchii stoupal. Učil se odkoukáváním řemesla, on věděl, jakou konzistenci má mít těsto, když ho drží v ruce, jak vypadá mouka, která není přesušená, co s tím když... Takže jim stačilo vyjmenovat složení, protože věděli, jak na to,“ vysvětluje Duňa Panenková.

Úžasné vyprávění Duni Panenkové o šlechtických slavnostech si poslechněte online.