Pavel Kroneisl: Vtipné historky

Píchl jsem za deštivého pozdního podzimního odpoledne zadní kolo plně obsazené škodovky. Byla už skoro tma a stalo se to v kopci s dvanáctiprocentním stoupáním. Osádka auta odmítla vystoupit, protože nebylo kam se schovat.

Výměnu píchlého kola za rezervu jsem zvládl v téměř rekordním čase. Ale bezpečné to tedy tehdy vůbec nebylo! Ovšem bavili jsme se touhle historkou ještě hodně dlouho.

A vtipné historky z vojny, která mnohdy vůbec vtipná nebyla, má asi každý chlap, který na ní byl. Když jsme třeba opakovaně poslouchali zážitky z vojny, které nám vyprávěl můj bývalý kolega z rozhlasu, bylo nám někdy až líto, že jsme základní vojenskou službu neabsolvovali s ním. Ostatně i Jaroslav Hašek píše ve svém Švejkovi o hrůzné Velké válce s obrovsky humorným nadhledem.

Když čtete knížky Betty McDonaldové, máte pocit, že skotačila životem v baletních střevíčcích. Ve skutečnosti se často hňápala v bagančatech po kolena v bahně.

Forbíny pánů Wericha a Horníčka aktuální před desetiletími vyvolávají salvy smíchu i dnes a také jsou ve své podstatě o událostech či jevech značně neveselých.

Ale je to všechno chytrý humor, který, jak se mi zdá, poněkud z našeho života mizí. Dlouho jsem například neslyšel dobrý vtip. Vzpomínám si na někdejší televizní sérii  hraných židovských anekdot s přímo královským hereckým obsazením. Byly výborné, a je škoda, že se nic podobného v programu už neobjevuje.

A vidíte, opět mě napadá citát Jana Werich, který říkal: Šašků je ajajajajaj, ale klauni nejsou.