Pavel Kroneisl: Díra zeje ven
Ondy ráno jsem si chtěl obléci ponožky a zjistil jsem, že je v nich nepatřičný otvor. Ihned mi bleskly hlavou dvě vzpomínky. Jedna na televizní skeč Luďka Soboty „Co počíti sobě, když zjistíme, že díra zeje ven.“
Se svým naprosto originálním humorem tehdy líčil obyčejné látání ponožky.
Druhá vzpomínka patřila školním létům. I my kluci jsme totiž měli ruční práce, při nichž jsme se učili i spravovat ponožky. Měli jsme si tenkrát přinést do školy děravou, ale samozřejmě vypranou ponožku. Bylo jasné proč. Třicet jetých ponožek v jedné třídě, no potěš!
Dále jsme si měli přinést dřevěný hříbek, na kterém se celá činnost dělala, jehlu a pozor – ne nit, jak tvrdil známý komik, ale štupovačku.
A pak to začalo. Nejprve udělat volným stehem přes otvor v ponožce vodorovné řádky, pak celý výtvor pootočit a opět vodorovně přes svislou osnovu a to střídavě přes a pod nit celou díru uzavřít. Bylo zalátáno. Na ponožce vznikl díky naší lopotě nevzhledný strup.
Ponožky s oblibou látala moje babička a já jsem ty opravené ponožky nenáviděl, protože v botách tyhle lívanečky hrozně tlačily. Nechápal jsem, proč musím tak trpět, když ta díra na ponožce v botě stejně není vidět.
Děravé ponožky už se dneska asi moc nelátají. I když – kdo ví, jestli se k těmhle babským dovednostem v tom digitálním a automatizovaném 21. století ještě někdy nevrátíme.
Mohlo by vás zajímat
Nejposlouchanější
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Závěr příběhu staré Karviné, který měl zůstat pod zemí
Karin Lednická, spisovatelka
Šikmý kostel 3
Románová kronika ztraceného města - léta 1945–1961. Karin Lednická předkládá do značné míry převratný, dosavadní paradigma měnící obraz hornického regionu, jehož zahlazenou historii stále překrývá tlustá vrstva mýtů a zakořeněných stereotypů o „černé zemi a rudém kraji“.
