Pavel Kroneisl: Velikonoční kůzlátko
Pamatuju si z dětství zejména na jedny Velikonoce. Dlouho se u nás doma mluvilo o tom, že k velikonočním tradicím patří jídla z kůzlečího masa. Moji rodiče to tenkrát vzali doslova a několik dnů před jarními svátky nám jeden známý přivezl kůzle.
Bylo ovšem živé, a to byl kámen úrazu. Bydleli jsme tenkrát ve městě v menším činžovním domě, u kterého sice byla poměrně velká zahrada, ale žádná ohrádka, která by zaručovala, že malá roztomilá kozička neuteče na hodně frekventovanou městskou ulici.
Táta to rozhodl rezolutně. Milé kůzle naporcujeme. Říkám, jak naporcujeme? No, uděláme z něj porce, vece otec. Vyhýbal se totiž tomu tvrdému, že mladou kozičku prostě zabijeme.
Byl jsem tenkrát sice malý kluk, ale tohle mi bylo jasné. Okamžitě jsem kůzlátko obhajovat a nepřipustil žádnou jinou možnost, než že tu s námi zůstane. Bylo to dost odvážné, protože mou žádost milé zvířátko podpořilo hned na chodbě řádnou porcí bobků.
To byl zase argument pro tátu, který prohlásil: „Tak se podívej, tohle tady bejt nemůže, dělá to děsnej binec, a navíc to zvíře stejně takhle trpí, protože potřebuje chlívek a hlavně výběh a trávu.“
Prohlásil jsem, že okolo baráku je travičky dost a vzal jsem milou kozičku na procházku. Přivázal jsem jí volně provázek kolem krku a šli jsme na pastvu. Jenže jsme bydleli ve druhém patře a kůzlátko po schodech chodit neumělo. Vzal jsem ho tedy do náruče, kupodivu se nebránilo, asi vědělo, že mu jde o život, a snesl jej dolů.
Tam vesele pobíhalo a sousedé mě povzbuzovali z oken, abych tohle krásné malé bílé zvířátko nenechal sníst. Oni to tenkrát, pravda, říkali trochu jinak, ale to je jedno.
A jak to dopadlo? Malá kozička s námi nakonec prožila Velikonoce v městském bytě s procházkami po zahradě. Po svátcích se stěhovala k naší babičce do Svatého Jana nad Malší, kde se dožila požehnaného věku.
Mohlo by vás zajímat
Nejposlouchanější
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
