Pavel Kroneisl: O dětské logice
Moc rád poslouchám Rodinnou abecedu vysílanou touto stanicí ráno mezi šestou a sedmou hodinou. Ivana Šimánková v ní uvádí poněkud méně známé výrazy a dotazovaní mají říci, o co jde.
Moc se mi líbí zejména děti uvažující nahlas, co že by to mohlo být. Jejich výplody jsou někdy kouzelné. Prostě dětská logika.
Jednou si paní učitelka mé dcery druhačky na třídní schůzce stěžovala, že někdy neví, jestli si z ní děti dělají srandu, nebo to myslí vážně, když tvrdí, že samice od hada je hadice a od berana beranice.
Moc jsem se tenkrát smál. Paní učitelka mě ovšem usadila slovy: „Na vašem místě, tatínku, bych se moc nesmála, autorkou toho druhého výroku byla vaše dcera.“ Smál jsem se stejně, protože mi to připadalo vtipné.
Na odzbrojující dětskou logiku jsem narazil nedávno i v jednom hotelu v naší vsi. U kulečníku tam zápolili dva malí kluci. Bylo už docela pozdě večer, a tak jsem je popohnal k odchodu.
Moc se jim nechtělo, ale začali sklízet. A kamže prý patří tyhle tyčky. Vysvětlil jsem jim, že u kulečníku to nejsou tyčky, ale tága a ukázal jim stojan na stěně. Uložili je a následujícím dotazem mě oba špunti dostali. Ukázali mi totiž dvě křídy na tága a dotazovali se, kam patří tyhle ořezávátka.
To mě rozesmálo, proč zrovna ořezávátka, zeptal jsem se. „No, my jsme viděli pána, jak tu tyčku, tedy tágo touhle kostičkou špicuje.“ Znovu jsem je tedy poučil, že to není ořezávátko, ale křída a pán že tágo nešpicoval, ale jeho špičku křídoval, aby při doteku s koulí neklouzala. Dětská logika mi prostě imponuje.
Mohlo by vás zajímat
Nejposlouchanější
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
