Pavel Kroneisl: Kanadský žertík

Bylo to v sedmdesátých letech, jeli jsme na rozhlasový zájezd do tehdy sousedního Maďarska. Byl několikadenní s první zastávkou v Bratislavě  spojenou s návštěvou tamního rozhlasu a noclehem. Všichni spali v jakémsi hotelu, ale protože moje žena má v Bratislavě příbuzné, nocoval jsem u nich.

Dva bratránci, Luboš a Peter, hned prohlásili, že mi ukážou noční Bratislavu. 

Exkurze byla velice zajímavá a do postele jsme se dostali v hodně pozdních nočních hodinách. Ráno ovšem bylo potřeba dopravit mě k našemu autobusu. Luboš prohlásil, že on za volant rozhodně ještě nemůže, a tudíž mě odveze jeho žena Elena i s jejich synkem Mišom. Sraz jsme tenkrát měli na nábřeží u Dunaje.

Přijeli jsme a já jsem koukal, že celý zájezd už je na místě. Slováci se rádi bozkávajů, tak jsme se s Elenou a malým Miškom pobozkali a já jsem šel k autobusu. To už jsem ale registroval podivné pohledy. Překvapené a skoro bych řekl pobouřené. Jen Jarda Klíma se podezřele usmíval.

No nic, sedli jsme do autobusu a vyjeli. Ovšem atmosféra byla divná, špitání a opět směrem ke mně podivné pohledy. Přemýšlel jsem a vzpomněl jsem si na Jardův potutelný úsměv u Dunaje. Na první zastávce jsem za ním vyrazil.

„Jardo, a teď kápni božskou, největší rozhlasový drbny mě propírají a provrtávají pohledy, proč?“

Smál se a povídá, no, víš, když jsi šel s tou pěknou paní a klučíkem k autobusu a pak jste si dali pusu, hned začali - kdo to je, co to je, Pavel je ženatej a má malý dítě…  Tak jsem jenom řekl:

„Jo, vy to nevíte? Pavel tady byl na vojně a tohle je jeho syn.“

No, uznejte, nebyl tohle hodně tvrdý kanadský žertík? Mnozí účastníci a zejména účastnice zájezdu si totiž dodnes myslí, že je to pravda. A Jarda se někde tam nahoře ještě teď srdečně směje.

Přeju dobré jitro.