Pavel Kroneisl: Horní Planá

A mezitím jsem si sem vyrazil na svatební cestu. Ano, prožili jsme ji s mojí ženou Gábinou v tehdy jediném hotelu v Horní Plané, jmenoval se Smrčina. Je to už 49 let.

Vyjeli jsme naším super auťákem, veteránem Jawa Minor I., čtyřsedadlovým kabrioletem z roku 1934. Pro fajnšmekry - mělo to pravostranné řízení, mechanické brzdy a vodou chlazený dvouválcový dvoutaktní motor. Jízda s tímhle mazlíkem byla zážitek.

Toulali jsme se tedy tenkrát kolem Lipna a dále na Šumavě a bylo nám moc fajn. Navíc v Černé v Pošumaví byly v té době velké jachtařské závody a kamarád vozil na remorkéru sbor rozhodčích. Když měl volno, naložil nás a zavezl do míst, kam jsme se autem dostat nemohli.

Pravý břeh Lipna byl skoro celý tabu. Bylo to totiž hraniční pásmo a mohlo se tam jenom na zvláštní povolení. To jsme ale pochopitelně neměli. Ale to nám nijak nevadilo. V hotelu bylo příjemně, Horní Planá byla tehdá skromným rekreačním městečkem. Odjížděli jsme spokojeni.

To nám vydrželo dlouhá léta, až do doby, kdy se objevil film Černí baroni natočený podle stejnojmenného románu Miroslava Švandrlíka. V něm po nějakém průšvihu kapitána Ořecha pronáší major Těrazky rezolutně pro nás památnou větu. „Orjech, nechám vás preveliť do Hornej Planej, Orjech, do Hornej Planej!“

„Cože, do Horní Planý se posílá za trest? A tys mě tam vzal na svatební cestu?!“ Podivila se naoko rozzlobeně moje žena. „Máš štěstí, že měli Černý baroni takový zpoždění.“ „No jo, na svadobnej cestě jsme holt boli v Hornej Planej. V Hornej Planej.“