Pavel Kroneisl: Cesty vlakem

Ovšem pravdou je, že k němu mám naopak jistou nedůvěru. Rád jedu vlakem z místa A na konečnou. Třeba z Budějovic do Prahy. Není třeba přestupovat a z vagonu vás na konečné prostě vyženou.

Ale jeli jsme jednou na svatbu mého bratrance do severních Čech. Když jsem zjistil, že je to s přestupem, vyděsil jsem se. Hned poté, co jsme opustili budějovické nádraží, jsem začal procházet vagony a nenápadně zpovídat cestující, kam že vlastně jedou. Snažil jsem se najít někoho, kdo jede tam co my.

Moje žena, tehdy ještě slečna se za mě dost styděla, ale nemohl jsem si pomoct. Nakonec jsem našel paní, která měla stejný cíl cesty jako my. Hned jsme si k ní – k pramalé radosti mého doprovodu – přesedli.

Když jsme dorazili na nádraží, kde se mělo přestupovat, paní se zvedla a povídá: „A teď pojďte se mnou rychle přes koleje, protože jinak přípoj nestihnem. Já to tady znám, kdybysme šli podchodem, tak nám to ujede.“  Měla pravdu.

A ještě jedna historka z vlaku. Jeli jsme tenkrát z Lipna do Budějovic a večer zase zpátky. Kamarád dělal tehdy přednostu na lipenském nádraží a když mě viděl, jak nasedám do vlaku, neodpustil si poznámku: Ty? Vlakem? No tak šťastnou cestu!

Šťastná byla jenom do Budějovic, zpátky už ne. Rychlík Praha – Linec totiž najednou zastavil v polích. Ukázalo se, že lokomotiva narazila do traktoru se sekačkou, který přejížděl trať křížící polní cestu.

Takže všichni vystoupit a štrádovali jsme si to pěšky po pražcích asi kilometr do zastávky Kaplice nádraží. A tam jsme nasedli do jiného vlaku.

Kamarád z lipenského nádraží mě od té doby prosil, ať už do žádného vlaku radši vůbec nesedám. Na téhle trati se x let nic nestalo, až teď. Jsi ajzboňáckej pechvogel. No nevím, ale možná je to pravda.