Oheň, tmu i smrt. Čeština má překvapivě mnoho společného se sanskrtem, odhaluje jazykovědec Štěpán Balík

Zůstaneme-li u slovanských jazyků, kde je příbuznost zřejmá, zaujme nás třeba, proč některé z nich ztratily určité hlásky. Jakým nedopatřením například ruština přišla o „h“? „No, to je úplně naopak,“ směje se Štěpán Balík, „jim se to h neztratilo. V praslovanštině původně bylo g. A to se nám ve 12., 13. století v češtině změnilo na h,“ vysvětluje.

A na příkladu ohně dokládá i příbuznost s jazyky, které nám slovansky vůbec neznějí. „Když si vezmete indoevropské základy, tak v jogínských mantrách třeba slyšíte agni rudraja. To agni, to je oheň. A i v latině je ignis – oheň,“ říká. Jestliže si g nahradíme naším h, tak už v obou slovech společný základ s ohněm opravdu slyšíme.

Kam až tedy sahají geografické kořeny češtiny? „Indoevropské jazyky se dělí na dvě části, východní a západní. V té východní, což je asijská část, najdete indoíránské jazyky jako sanskrt, ve kterém byly psány staré indické texty před několika tisíci let,“ odpovídá Štěpán Balík. Kořeny našeho středoevropského jazyka tedy prorůstají až hluboko do Asie.

Čtěte také

Myslíte si, že koule a kalhoty jsou česká slova? Omyl. Odjakživa si bereme výrazy z cizích jazyků

Laik by si skutečně nemyslel, že s něčím znějícím pro nás tak nesrozumitelně, jako je sánskrt, může mít čeština cokoli společného. „Když si ale třeba vezmete mantru, která je v józe docela běžná, tak tam najdete dvě slova odkazujíci až k současné češtině,“ namítá jazykovědec.

„Tamas odkazuje ke tmě, t a m najdeme v základu i v jiných jazycích. Mrit zase odkazuje ke slovu smrt. Mrit najdeme i v polském śmierć, v německém mord a v latinských základech. Vyskytuje se napříč jazyky a dokládá evropské souvislosti staré tisíce let,“ uvádí.

S poznáním historického vývoje jazyka bychom mohli tušit jakýsi společný prazáklad, z něhož se jazyk kdysi „rozprskl“ do světa spolu s lidmi. Jazykovědci k tomu mají teorii vlny. „Studentům oživuji výuku prostřednictvím krátkého japonského haiku,“ říká Štěpán Balík a cituje: „Do staré tůně skočila žába. Žbluňk.“

„A to je ono,“ navazuje, „když do vody skočí žába, vzniknou vlny, v kruzích se šíří dál a dál. Ta stará tůň, to může být konzervativní společnost, nebo také jazykový systém. A najednou do toho skočí ta žába, nastane jakýsi impuls a vyvolá změnu. Ta se šíří do okolí a postupně slábne. Teorii centra a periferie můžete aplikovat jak na slovní zásobu, tak třeba právě na hláskovou změnu.“

Celý rozhovor o historii českého jazyka s univerzitním profesorem Štěpánem Balíkem si poslechněte online.