Myslíte si, že koule a kalhoty jsou česká slova? Omyl. Odjakživa si bereme výrazy z cizích jazyků

23. únor 2017
Marie Janečková, specialistka na historickou češtinu Jihočeská univerzita

Jazyk je základním nositelem kultury národa. Říká se, že ztratí-li se jazyk, národ jako takový zanikne, nebo splyne s jiným. Jak cenné bohatství ve své řeči máme, si uvědomovali nejen kdysi obrozenci, ale také před nedávnem členové organizace UNESCO, kteří na 21. únor vyhlásili Mezinárodní den mateřského jazyka.

Na světě existuje mnoho jazyků, uvádí se šest až sedm tisíc. Neustále ale ubývají. „Zanikají zejména jazyky, které nemají písmo a učí se velmi málo. Jsou to různé domorodé jazyky, ale zanikly už i některé jazyky, které písmo měly, ale byly vytvořeny trochu uměle. Příkladem je staroslověnština, což bylo bulharsko-makedonské nářečí přinesené na Velkou Moravu Cyrilem a Metodějem,“ připomíná Marie Janečková, specialistka na starou češtinu z Filozofické fakulty Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích.

Až v 16. století se začal vyhraňovat vztah k národním jazykům, vznikaly slovníky a mluvnice. Pojmenování mateřský jazyk používal třeba Jan Amos Komenský. V našem prostředí se za mateřský považuje první jazyk, který se jedinec naučí a který má zásadní vliv na jeho vývoj a vnímání světa. Někde se ale jako mateřský chápe například jazyk nejpoužívanější nebo ten, který si sám jedinec určí jako svůj nejbližší.


Jak se mluví v Čechách
Česká nářeční skupina, kam patří i jihočeská mluva, má několik základních rysů.
V Čechách například místo „ý“ vyslovujeme „ej“ - strejc, bejt.
Hlásku „é“ zužujeme na „í“ - mlíko, polívka.
Typické je také „v“ předsunuté před „o“ - vokno, vokolo.

Čeština jako národní jazyk má nejen spisovnou část, ale také část nespisovnou, kam patří místní a sociální nářečí. Místní nářečí se dají rozdělit do čtyř skupin, přičemž každá má čtyři podskupiny. Existuje tak už šestnáct různých podob jazyka, přičemž někde se ještě objevují další rozdíly.

Nedílnou součástí češtiny jsou výrazy převzaté z cizích jazyků. „Čeština přejímala odjakživa, nejprve ze staroslověnštiny, poté z latiny. Slova latinsko-řeckého původu tvoří základ terminologií. Pak jsme přejímali ze sousedních jazyků, hlavně z němčiny, a v poslední době je fenomén přejímání z angličtiny,“ připomíná Marie Janečková.

Myslí si, že by se v řeči neměla nadužívat cizí slova, pokud existuje adekvátní český výraz. Například u technických termínů ale podle ní není potřeba za každou cenu vymýšlet nové české slovo, jako to svého času dělali obrozenci. „Některé cizí výrazy jsou příhodnější. Problém spíš je, když existuje dobré české slovo, ale mluvčí, aby byl zajímavý, používá cizí výrazy,“ dodává.

Košili se původně říkalo čechel

Mnohá slova byla do našeho jazyka přejata již dávno, takže si mylně myslíme, že jsou česká. „Například slovo koule je z germánštiny. Přejímali jsme také výrazy týkající se oblečení. Měli jsme sice slovanský název pro košili čechel, ale přejali jsme označení z latiny, slovo kalhoty pochází z italštiny, pro další části oděvu máme výrazy z němčiny nebo francouzštiny,“ vyjmenovává Marie Janečková.

Na jihočeskou mluvu měla silný vliv němčina. Německá slůvka používali nejen lidé v Budějovicích, kde žilo hodně Němců, ale i na vesnici. Například místo pracovního stolu se říkalo ponk, zedníci dodnes nazývají své nářadí německými výrazy.

„Zajímavé je, že sem k nám na jih Čech pronikala němčina mluvená. Dodnes například říkáme: tak holt to musíme udělat jinak a von furt něco chce. Moje babička říkala, že už ji to kór nebaví,“ uzavírá Marie Janečková.

  • Životní styl
  • Publicistika
  • čeština
  • nářečí
  • cizí slova
  • přejímání slov