Jiří Březina starší: Časosběrné jaro
Mám rád časosběrné snímky. Třeba stavba koncertního pódia někde na stadionu. Na zeleném trávníku se začnou točit kamiony, sypou ze sebe hromady materiálu a perfektně secvičený tým mravenců z nich ve chvilce postaví obrovské pódium se složitými dekoracemi, světelnými rampami a zákulisím.
Oni staví celý den, ale vám to před očima prosviští ani ne za minutu a všimnete si lecčehos, co by vám v normálním tempu určitě uniklo. Pokud byste vůbec věnovali celý den zírání na partu chlapů, kteří zápasí s trubkami a kabely. Všechno je zrychlené jako pohádkách, kde si hrdina odskočí na jediný den a doma zjistí, že byl pryč celý rok.
Pro mě jsou časosběry tím zajímavější, čím delší úsek zaberou. Za minutu se před vámi odehraje třeba několikaměsíční stavba domu nebo proměny ulice za několik let. Jeden dům za druhým mění fasádu, v přízemí v rychlém tempu mizí staré krámky s pečivem a zeleninou, zavírá knihkupec i železářství, a místo nich se zabydlují banky, makléřství a reklamní agentury. Z ulice pro lidi se před vašima očima stává studený koridor, kde nekoupíte ani svačinu. Zajímavé to sice je, ale také smutné.
Jeden děj bych v časosběru viděl rád. Čeká nás právě teď, nástup jara. Na šedivé pláni vymetené ledovými větry vykoukne tady nesmělý lísteček, tam mikroskopické stéblo trávy, a ani jednoho byste si nejspíš vůbec nevšimli. Ale změn přibývá, zelené skvrnky rostou a režie stupňuje tempo. V jednu chvíli už tam není nic jako dřív. A vy po té předtím pusté pláni jdete v trávě po pás a přemýšlíte, kdy vás naposledy naočkovali proti klíšťatům.
Mohlo by vás zajímat
Nejposlouchanější
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
