Jan Cempírek: Sen autora rozhlasových sloupků

Určitě si takovou debatu dokážete vybavit. Ba co víc – už jste si takhle povídali i vy. A dokonce se dobrali ke zdárnému cíli!

Bez slůvek tamto, však-víš-kterej nebo takový-to by byla lidská komunikace, zdá se, neúplná. Nebo se mýlím? Obešli bychom se bez nich? Možná. Naše řeč by byla krystalicky čistá a konkrétní. Bez plevelných slůvek takovej-ten bychom se vzdálili o další krůček od neandrtálských předků! Jenže mám pocit, že by to nějak přestalo být ono.

Vždyť zdánlivě hotentotské vyjadřování vyžaduje od účastníků vysoké komunikační dovednosti a souhru. Manželka chce například luštit křížovku a chybí jí tužka. Volá: „Podej mi, tu! Na-to!“ Manžel hned chápe: „Myslíš tohle?“ přináší propisku a na oplátku žádá: „Já bych si dal k večeři …  no-takový-to, víš co.“ A může se spolehnout, že z kuchyně v požadovaný čas opravdu zavoní pokrm přesně podle jeho představ – i když vlastně vůbec neřekl, co má na mysli. Prostě takový-to-víš-co.

A proto zde slavnostně prohlašuji, že slůvka tyhlencty, tamty, víš-co-myslím jsou geniální a dobře sehraným lidem mnohdy stačí. A teď se vám k něčemu přiznám: mám sen. Představuji si, jak na ulici minu dva posluchače této stanice a za zády odposlechnu jejich rozhovor: „Hele, viděls ho? To byl tamten, jak dělá ty Rozhlasový sloupky do-toho rádia, určitě-víš …“ a druhý odpoví: „Jo, tamten? Jak říká tamty? Jó, toho poslouchám, ten je dobrej!“

Přiznám se bez mučení: kdybych tato slova zaslechl, octnu se v rauši. Protože být tamten-však-víš-kerej je vlastně nejvyšší meta, které jako autor Rozhlasových sloupků můžu dosáhnout.