Jiří Březina starší: Samoobslužné pokladny

Nepropadl jsem panice. Žiju v době samoobslužných pokladen, a tak jsem tu vozovou hradbu obloukem obešel a za chvíli z obchodu vycházel jako vítěz, sledován zamračenými pohledy těch, kteří se mezitím se svými povozy sotva pohnuli z místa.

Samoobslužné pokladny mi káply do noty. Kdysi jsem je viděl v cizině a tenkrát jsem se neubránil povzdechu, že tohle v Čechách asi nikdy nezažiju. A vida, pouhých dvacet let a pokladny jsou tady.

Nevím, jestli za ta léta v Čechách víc pokročila důvěra k zákazníkům nebo tu obchody jen víc šetří, ale samoobslužné pokladny používám rád. Uniknu tam uštvanému pohledu živé pokladní na konci směny i otlučeným kotníkům od nedočkavých vozatajů za zády.

Ale kupodivu jsem tam vždycky v jasné menšině, někdy i sám. I když je obchod plný lidí, jako v ten pátek, nejdelší fronta u samoobslužné pokladny zahrnuje nanejvýš tři kusy včetně mě. Nevím, co lidi odrazuje. Nejdřív mě napadlo, že placení kartou. Jenže tou už platí většina i u normální pokladny, takže kartou to nebude.

Spíš může lidi děsit dotykový displej, kam na něm koukat, co mačkat a vůbec jak projít bludištěm poskládaným z obrazovek, aniž by se rozhoukala siréna a naběhla na mě ochranka.

Situaci mírně komplikuje fakt, že pokladní systém je v každém obchodě jiný. Někde dáváte odpípané zboží na váhu a jinde rovnou do tašky. Někde vás čeká rituál otvírání brány účtenkou a jinde jen odejdete středem. Jenže rozdíly jsou i mezi e-shopy a tam nakupuje kdekdo. Takže nevím.

Vlastně jeden důvod, proč nepoužívat samoobslužné pokladny, jsem zaslechl. Přijde mi ale dost hloupý: „Já jsem jim zaplatil, tak za ně nebudu dělat jejich práci“. Opravdu, ve frontě se přece stojí daleko líp, když vím, že jsem nikomu nepomohl.