Jiří Březina starší: Naše zimní prázdniny

Auta ve vsi byste spočítali na jedné ruce a představa, že někdo bude pálit benzín kvůli pouhému klouzání se z kopce, by byla tehdy považována za zvrácenost.

Myslím, že to platilo obecně a nebylo tedy nutné jako dnes dělit jarní prázdniny do různých termínů, aby horská střediska stíhala. Týdenní pololetní prázdniny začínaly všude stejně a v zimních zábavách jsme byli odkázáni na místní zdroje. Úplně jsme s nimi vystačili.

Sněhu napadlo většinou tolik, že se dalo sáňkovat a lyžovat na kterémkoli kopečku v okolí i ve vsi samotné. Dokonce i na silnicích, které se tenkrát ještě nesolily. Rozhodně klouzaly celkem obstojně. A byla to nejspíš nepatrná hustota provozu, která zvyšovala naše šance na přežití. Občas některý z řidičů vypěnil, když jsme mu málem vlítli pod kola, ale skutečnou nehodu nepamatuju. Určitě s námi počítali.

Kromě lyží a saní jsme ale měli i zábavnější prostředky. Zábavné byly hlavně tím, že byly naprosto neřiditelné. Kdepak plastové boby s brzdami a zateplenou sedačkou. Taková pneumatika od traktoru vám na zledovatělém kopci zaručila jen dvě věci, že pojedete přímo dolů a že to bude zatraceně rychle. Nevěděli jste, kudy přesně se pustí, kterou stranou pojedete dopředu, a neměli jste žádný vliv na to, kde a případně o co tenhle expres zastaví. Stejné jízdní vlastnosti měly i plastové pytle od hnojiva naplněné slámou nebo smaltované lavory naplněné jen našimi zadky. A kdo neměl nic, sjížděl kopec třeba po břiše. Hotová ladovská zima.

Díky několika rybníkům bylo i kde bruslit, a tak přestože naše vybavení bylo proti tomu dnešnímu velmi ubohé, nezabránilo nám užít si zimu na sto procent. Stejně jako to umí dnešní děti a budou to umět i děti za padesát let.