Jiří Březina starší

Měl jsem dlouhé období, kdy jsem chodil bos. Začal jsem s tím vlastně z nouze. Jednou jsem fotografoval v Novohradských horách a potřeboval jsem popojít kousek stranou.

Touhle dobou občas potkám na silnici kombajn, který mi připomene dobu, kdy se jich tam pohybovalo daleko víc. Vybavím si televizní zprávy, které začínaly bitvou o zrno.

Dovolená se většinou považuje za čas odpočinku, ale pokud ji celou prošlapete na kole, spíš než odpočinek je to zdroj zážitků. Některé z těch zážitků jsou zvlášť silné.

S nenápadností povodně vtrhl do našeho života nováček jménem podcast a značně nám zjednodušil žánrové škatulky.

Opakuje se to každý všední den. Říká se tomu sice špička, ale je to spíš dopravní katastrofa. Nedávno jsem čekal u přechodu a přede mnou se sunula plechová přehlídka.

Máme v okolí několik míst, kde se nám líbí a je nám tam dobře. Často jsou to místa opravdu mimořádná. Ale místo abychom tam vyrazili, řekneme si „příště tu zastavíme“.

Tuhle jsem šel lesem, byl už skoro večer a padalo šero. Nebyl to zrovna neproniknutelný hvozd, jen řídký příměstský lesík, kde nevhodné dřeviny živoří v nevhodné půdě.

Duben, ještě tam budem. Tahle věta mě napadla, když jsem si nedávno vyšel k rybníkům. Jen škoda, že mě nenapadla už doma.

Je neuvěřitelné, co všechno člověk může postrádat, když to nemá. To jsem si nevymyslel, někde jsem to četl, ale myslím, že to stoprocentně platí. Třeba můj dětský pokoj.

Od dětství se ve mně perou dva zájmy: jeden mě táhne k technice a druhý ke všemu živému – ke stromům, ptákům a přírodě vůbec.