Jiří Březina starší

Jižní Čechy jsou plné krásných koutů a mě odjakživa lákaly vyšší partie. Šumava, Slepičí hory a, pokud počasí rozředí davy, i ta Kleť. A nejvíc Novohradské hory.

Nedávno jsem si krátil cestu přes hlavní náměstí. Jako většina Budějovičáků tam moc často nechodím, a i tentokrát jsem jen potřeboval přejít z jedné strany na druhou.

Když jsem po nedávné změně času obcházel byt a snažil si vzpomenout na všechny hodiny, budíky a různé strojky, uvědomil jsem si, že už jsem dlouho neslyšel časové znamení.

Mám rád časosběrné snímky. Třeba stavba koncertního pódia někde na stadionu. Na zeleném trávníku se začnou točit kamiony, sypou ze sebe hromady materiálu...

V devadesátých letech jsem pročesával budějovické cédečkárny – kde je jim konec – a hledal v nekonečných regálech novinky i klasické poklady na CD discích.

Žijeme v době, kdy jedna pravda nestačí, a platí to i pro krmení ptáků. Jeden odborník tvrdí, že jakékoli krmení je nepřípustné, druhý vyzývá, abyste krmili celý rok.

Viděl jsem prvního člověka na Měsíci. V televizi, samozřejmě, protože tehdy se nějakým zázrakem stalo, že přímý přenos dorazil až k nám. A byl to šok.

Tuhle jsem šel nakoupit. Žádný velký nákup, jen pár věcí, co zrovna došly – mléko, jogurty a houbičky na nádobí. Že je pátek odpoledne, mi připomněla až fronta u pokladen.

Když mám vzpomínat, co všechno jsme jako děti dělali v zimě, nejdřív mě napadá, co jsme nedělali. Nejezdili jsme na hory, já ani nikdo z mých spolužáků z venkovské školy.

Určitě volají i vám. Jsou v telefonu tak přátelští, až si myslíte, že se ozývá nějaký kamarád, se kterým jste se dlouho neviděli. Jenže je zajímá jen vaše peněženka.