Nikdy neshazujte před dětmi učitele ani jeho metodu, to se potom vrátí, zaznělo na debatě o školství

Český rozhlas České Budějovice uspořádal debatu o současném školství
Další podcasty, rozhovory a příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Český rozhlas České Budějovice uspořádal debatu o současném školství

Podle mezinárodního srovnání české děti baví škola nejméně z celé Evropy. Čeští žáci nejméně často říkají, že chodí rádi do školy. Ve čtvrté třídě je jich ještě 68 procent, ale v osmé už jenom polovina.

Čím je to způsobeno? Jaké jsou chyby v současném českém školství? S cílem odpovědět na tyto a další otázky uspořádal Český rozhlas České Budějovice debatu u kulatého stolu. Zúčastnili se Iveta Marušáková ze základní školy v Plavsku u Stráže nad Nežárkou, vítězka v soutěži Ředitelka roku v kategorii malotřídek, Helena Koldová, děkanka pedagogické fakulty Jihočeské univerzity a spoluautorka učebnic, Pavlína Kopáčiková, učitelka ze základní školy ve Vacově oceněná Zlatým Ámosem, a Vít Vejčík, předseda Unie rodičů na Základní škole Bezdrevská.

Ředitelka Iveta Marušáková je přesvědčená, že malé děti se do školy těší. „Očekávají něco nového, a když je hned na začátku nezklameme, myslím, že to v nich zůstává. Pokud pak říkají, že do školy chodí nerady, asi to bude tím, že se nesetkávají s podnětným prostředím,“ říká.

Podstatná přitom podle ní není ani tak metoda výuky, jako osoba vyučujícího. „Když to učitel dělá s láskou a přesvědčením, tak i metoda, která je dneska všemi zatracovaná, nějaké frontální vyučování, může žákům něco dát,“ dodává.

Budoucí učitele vychovává pedagogická fakulta Jihočeské univerzity. Podle děkanky Heleny Koldové je nadšený učitel ten správný. „Samozřejmě musí to být odborník, vzdělávat se, ale hlavně musí být nadšený. V současnosti, kdy je doba tak rychlá, učitel mnohdy plní funkci vzoru, třeba takového, který dítěti chybí,“ komentuje.

Dnešní studenti pedagogiky chtějí učit

V dnešní době podle ní nastupují na pedagogickou fakultu studenti, kteří chtějí skutečně pracovat jako učitelé. „Není to jako před deseti lety, kdy třetina absolventů říkala, že chtějí dělat něco jiného. Naši dnešní studenti pracují na projektech, chtějí se dozvědět nové věci a už při škole pracují s dětmi,“ popisuje.

Nadšení učitelů je důležité i pro zástupce rodičů Víta Vejčíka. „My máme štěstí, že rodiče s námi komunikují a pracují. Není to jen o tom, že víme, že dítě má za úkol nějaké cvičení, ale metodu nám učitel vysvětluje,“ vypráví.

Učitelka Pavlína Kopáčiková například vůbec nedává jako domácí úkol zpracovat cvičení v učebnici. „Učím matematiku podle metody Hejného a je mi jasné, že rodiče, kteří neprošli touhle matematikou, vůbec nevědí, co s tím. Na třídních schůzkách o tom pak ale mluvíme a vysvětlujeme si. A chtěla bych poprosit, aby rodiče neshazovali cokoli ze školství, ani učitele, ani metodu. Můžete mít jiný názor, ale nikdy, prosím, neshazujte před dětmi, to se potom vrátí,“ zdůrazňuje.

Jedním z termínů, který se velmi často zmiňuje v diskuzích, je inkluze. Jedná se o společné vzdělávání dětí, včetně těch, které mají speciální potřeby.

Podle Ivety Marušákové inkluze na škole v Plavsku není problém, ale přináší spoustu práce. „Nevím, jestli ten, kdo vyhlášku vymýšlel, si dokázal vůbec představit, co to znamená. Máme ve škole autistické děti, dítě, které se nehýbe, dítě s ADHD na třetím stupni, které nevydrží ani pět minut v klidu. Myslím, že myšlenka inkluze není špatná, vyčleňování lidí na okraj už bylo dost, ale jak to bylo nepřipravené a jak do toho lidi hodili, je trestuhodné. Učitelé nejsou psychologové, speciální pedagogové, psychiatři, ale tohle všechno se po nich teď chce,“ připomíná.

Úskalí vnímá i učitelka Pavlína Kopáčiková. „U běžného žáka máme trojúhelník žák – učitel – rodič, u inkluze k tomu ještě přibývá asistent pedagoga, poradny a další. Z trojúhelníku, který leckdy nefunguje, je mnohoúhelník, a to je těžké. Tady se zase vracíme k tomu, že školství je především o lidech,“ dodává.

Spustit audio

Související