Nepříznivé počasí naši předci odháněli takzvaným zvoněním na mraky. Někde se i práskalo bičem nebo troubilo

Zvonění na mraky se říká vyzvánění kostelním zvonem, jehož účelem v minulosti bylo odehnat nepříznivé počasí. Tento zvyk má prastaré kořeny ve víře, že zlé přírodní síly lze odehnat velkým hlukem. V minulosti se zvonilo například na bouři, kroupy, mrazy, dlouho trvající déšť nebo dlouhé sucho.

V obcích, kde k tomuto účelu zvon neměli, se užívalo i jiných prostředků – na mraky se práskalo bičem, troubilo buď na trubku, nebo i na mořskou mušli.

Odpuzovat bouři pomocí zvonu u nás zakázal císař Josef II. s odůvodněním, že rozhoupaný zvon blesky přitahuje, místo aby je odháněl. Bohužel s touto reformou příliš neuspěl a zejména v malých zapadlých vsích se zvonění na mraky praktikovalo až do počátku 20. století.

Naprostým rekordem na jihu Čech byla zaniklá samota Těžák pod horou Kohout nedaleko obce Dobrkovská Lhotka na Českobudějovicku. Podle vyprávění místních pamětníků šlo o středně velký statek, k němuž patřilo 12 hektarů polí a pár koňů.

Provaz od zvonu prý procházel od nevysoké zvoničky nad střechou dolů do kuchyně. Když se hnal černý mrak a stál přímo na dvorcem, bylo někdy k rozhoupání zvonu zapotřebí i několika mužských paží. Tradovalo se, že jak se začalo zvonit, začaly se mraky rozestupovat a poznenáhlu byla obloha opět čistá.

Protože byla samota odlehlá a zvon soukromý, nemohl pověrečný zvyk dlouho nikdo zrušit. Proti mrakům se zde tudíž zvonilo až do začátku druhé světové války, kdy byl zvon zrekvírován na válečnou munici. Po druhé světové válce byl dvorec v tak chatrném stavu, že ho jeho majitel příjmením Liška daroval státu a odstěhoval se do obce Klení. Dům byl pak zbořen a pozemky zalesněny.

Podklady pro díl Jihočeské vlastivědy pro Český rozhlas České Budějovice připravil etnograf Jan Šimánek.

autor: Zdeněk Zajíček | zdroj: Český rozhlas
Spustit audio

Související