Museli vymést celý dům, pak jim ho zbořili. Po vesnicích u Temelína nezbylo skoro nic

Marie Poláková žila v obci Křtěnov. Zde bylo například v roce 1930 celkem 48 domů a 221 obyvatel, po roce 1991 tři domy a žádný obyvatel. „Nechali faru, hospodu a školu. Kostel svatého Prokopa chtěli zbořit, ale zkrátka to asi neprošlo,“ ukazuje místa, kde bývala horní náves. Samotná vesnice s domy obyvatel stála pod ní.

16 fotografií

V kostele svatého Prokopa byla Marie Poláková pokřtěná a na přilehlém hřbitově odpočívají její rodiče. „Na hřbitově se teď už zase pohřbívá, ale nesmělo se to po celou dobu výstavby elektrárny v 80. letech. Když zemřel můj bratr, což bylo asi rok po zákazu, nedovolili nám ho tu pohřbít, takže má hrob na Bílé Hůrce,“ vypráví.

První signál, že se na jihu Čech mezi Českými Budějovicemi a Týnem nad Vltavou bude stavět elektrárna, obyvatelé dostali, když projektanti začali zkoumat terén. „Dělali sondy kvůli seizmice, ukládali to u lidí do sklepů. Pak dělali vrty a to už jsme věděli, že to tady plánují,“ říká Marie Poláková.

Obec Březí musela ustoupit elektrárně, zbyla tu jen zastávka a kaplička|foto:Vlastimil Polák, Český rozhlas

Další informace získala v sousední obci Březí, kde tenkrát pracovala v hospodě. „Projektanti se scházeli právě tam v hospodě na sále. Přinesli si ty papíry, já jim nosila kafe a lidé se mě ptali, co bude. Vždycky jsem řekla všechno, co jsem se dozvěděla. Oni byli docela sdílní, takže jsem věděla, kdy se bude co bourat, jak to půjde a tak dále,“ popisuje.

S obyvateli se nikdo moc nebavil. „Bouřili jsme se všelijak, ale nebylo nám to nic platné. Tenkrát nás nikdo neposlouchal a navíc hrozili, že toho, kdo nepodepíše, vyvlastní a nedostane nic. Když nám dali odhad, byla to úplně zoufalá částka. Za pole počítali 40 halířů za metr, za zahradu asi čtyři koruny, to bylo hrozné,“ dodává Marie Poláková.

Do paneláků jsme ty věci vzít nemohli

Nakonec lidé museli své domy pečlivě vyklidit. „I půdu chtěli mít vymetenou. Dlouhou dobu tady hořely ohně a tolik věcí, které by člověk nikdy nevyhodil, šlo pryč. Museli jsme vyhodit všechno z půd, sklepů, nebylo to kam dát. Do paneláků, kde jsme dostali byty, jsme to vzít nemohli,“ vzpomíná.

„Když baráky odstrojili, tak to složili a my jsme měli přislíbeno, že si budeme moct vybrat, co bychom z toho svého chtěli. Nechali jsme tam plynový sporák, poměrně nové pletivo, vrátka, tak to jsme pak chtěli, ale už to bylo pryč. Asi si to rozebrali ti, co k tomu měli blíž,“ dodává Marie Poláková.

Hřbitov v zaniklé obci Křtěnov. Po dobu výstavby jaderné elektrárny Temelín se tu vůbec nesmělo pohřbívat|foto:Andrea Poláková, Český rozhlas, Český rozhlas

Po domě, kde žila, nezbylo vůbec nic. „Je to tu zarostlé a celé změněné. Z domu nezbylo vůbec nic, všude jsou navážky nebo je to naopak vybagrované, takže už nepoznáte vůbec, kde co bylo. Základy baráků úplně zničili,“ ukazuje.

Pokud dnes pojedete po hlavní silnici kolem Jaderné elektrárny Temelín, minete místa, kde stávaly další zaniklé vesnice - Březí, Podhájí, Knín nebo Temelínec. Připomínají je už jen kapličky nebo boží muka, sem tam je možné zahlédnout třeba ovocné stromy z bývalých zahrad.

Předtím než se Marie Poláková přestěhovala do Křtěnova, vyrůstala v domě svých rodičů v Temelínci, kde se také narodila. „Tady zůstala jen boží muka, obec je úplně vymazaná z katastru. Když mi dneska dělají nějaké papíry, tak mi nenapíší, že jsem se narodila v Temelínci, ale v Temelíně,“ říká.

O lidech, kteří kvůli Temelínu přišli o domov, vypráví Rybí krev v Jihočeském divadle

• Upravit
• Smazat

Své domy museli opustit kvůli stavbě jaderné elektrárny Temelín. Bagry srovnaly vesnice se zemí a lidem dodnes zůstaly šrámy na duši. O tom je nová hra Rybí krev v Jihočeském divadle.

Vysídlení a ničení obcí se tak skutečně dotklo celé její rodiny. „Pocházeli odsud moji rodiče i prarodiče, vystěhování postihlo také moje sourozence a naše děti. Moje dcera je poslední, kdo se přímo v Temelínci narodil. Narodila se totiž doma, když jsme zrovna byli u našich,“ doplňuje Marie Poláková.

Když o tom všem po letech mluví, necítí křivdu, spíše se jí stýská. „Bylo tady krásně. Byl tu klid a nejlepší výhled na Šumavu, tatínek nám z pole ukazoval, kde co je. A já jsem člověk venkovský, město mi moc nevyhovuje. Když někdo vyroste na statku, tak už to v něm zůstane,“ uzavírá.

Příběh zaniklých obcí u jaderné elektrárny vypráví zaznamenal Zdeněk Zajíček pro magazín Vltavín. Dále pořad nabízí putování za dějinami jihočeského výtvarného umění s historikem umění Jaromírem Procházkou.