Moudrý a duchaplný humor před 120 roky narozeného Jana Wericha (i v písničkách) citelně chybí

Šestého února roku 1905, tedy před 120 roky, přišel na svět velikán českého duchaplného humoru Jan Werich. Bezpochyby jde o jméno všeobecně známé a stále velice vážené. Jenže též v tomto případě hrozí, že se z odkazu Jana Wericha může stát pouze postava v pomyslné síni slávy.

Jedním z dobrých způsobů, jak tomu předejít, může být třeba jedna písnička, kterou vám od Jana Wericha coby osobitého zpěváka zahraju.

Ale ještě předtím si dovoluji uvést věty Jana Wericha stran humoru a písniček z Osvobozeného divadla. Když byl několik měsíců před smrtí v roce 1980 v časopiseckém rozhovoru dotázán, jestli má radost z toho, že si jeho písničky zpívá už několik generací, tak odvětil:

„Kdo by neměl. Já někdy koukám jako blázen, když mi píší vnuci těch, co chodili do Osvobozeného. Nebo za mnou přijdou a citujou mi věci, které já dávno zapomněl. Ptám se jich – odkud to máte? A oni – to je od Voskovce a Wericha. Tak takovému zájmu, upřímně řečeno, nerozumím. Možná, že to, co jsme dělali, má nějakej zvláštní pach, kterej je lidem příjemnej. Humor je malta, která drží pohromadě celou budovu. Tam, kde schází, se domy hroutí. Humor je, když se dva navzájem hřejou, kdežto smutek je, když ležíte sám v nevytopeném pokoji pod hrozně tenkou dekou a máte studené nohy.“

Ano, Jan Werich po sobě zanechal moudrý humor, který prochází téměř vším, co vytvořil, a který zvlášť dnes, kdy se lidem předkládá zábava často vulgární a cynická, tolik chybí.

A to dnešní werichovské Hudební pozdravení vyjde z amerického pohádkového muzikálu o svérázném skřítkovi Divotvorný hrnec, který Jan Werich spolu s Jiřím Voskovcem převedl do českého a vlastně i jihočeského, nebo ještě úžeji třeboňského, prostředí. Z něj je také písnička Množení v nahrávce z konce roku 1953  s orchestrem Karla Vlacha a Janem Werichem.

autor: Jiří Kasal
Spustit audio

Související