Michael Janík, polovina populárního písničkářského dua, uměl v textech spojit lyriku s humorem
Mnozí pamětníci si jistě vybaví písničky Miroslava Palečka a Michaela Janíka, bohužel již neexistující písničkářské dvojice, která si získala oblibu už na konci šedesátých let a pak řadu let působila v divadle Semafor. Tento rok oběma přináší kulaté narozeniny.
Jako prvnímu Michaelu Janíkovi, kterému bylo 24. července osmdesát. Zatímco Mirek Paleček byl odpovědný za hudební část písniček, Michael Janík za tu slovesnou.
Červencový jubilant pochází ze Zábřehu na Moravě, ale vyrůstal v Praze, na Pankráci. S Mirkem Palečkem se seznámil v roce 1967 na soutěžní přehlídce Talent. Za nedlouhý čas se tento tandem proslavil písničkou Hele, lidi, která vyrostla z neopakovatelné atmosféry pozdních šedesátých let.
Janíkovy texty většinou v sobě mají v různém poměru slovní hravost, lyrickou jemnost a zejména humor, sebeironický, sarkastický a někdy dobově zakotvený. Ostatně, takové jsou i básně Michaela Janíka, které vyšly před třemi roky ve sbírce Poezie starého písničkáře.
Michael Janík napsal pěkné texty i jiným interpretům, především kolegům z divadla Semafor – nejúspěšnější byla písnička Lásko, mně ubývá sil pro Pavla Bobka z konce sedmdesátých let, předělávka hitu Lucille Kennyho Rogerse.
Já mám nejraději písničky dua Paleček – Janík z jeho prvního alba, které po komplikacích vyšlo až v roce 1971, včetně těch z té doby, které na něm chyběly. Jako je ta se sugestivní a stále platnou otázkou Ptám se vás, jestli se vyplatí v životě rovně stát?
Mohlo by vás zajímat
Nejposlouchanější
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Závěr příběhu staré Karviné, který měl zůstat pod zemí
Karin Lednická, spisovatelka
Šikmý kostel 3
Románová kronika ztraceného města - léta 1945–1961. Karin Lednická předkládá do značné míry převratný, dosavadní paradigma měnící obraz hornického regionu, jehož zahlazenou historii stále překrývá tlustá vrstva mýtů a zakořeněných stereotypů o „černé zemi a rudém kraji“.
