Mirka Nezvalová: Chřipková etuda

9. únor 2024

Od pondělní noci až do sobotního rána jsem spala, pokašlávala, četla, zase spala, taky jsem popíjela snad litry bylinkových čajů a zkoušela, jestli mému tělu víc pomůžou homeopatika nebo chemické léky.

Na vlastní kůži jsem si tak vyzkoušela, jaké to je, když je chřipkový virus silnější než moje snaha vstát z postele a pustit se do nějaké práce.

Přiznám se, že klasickou chřipku, kdy vás najednou nesnesitelně bolí každý kloub v těle, jsem neměla už dlouhá léta. Tak jsem si řekla, že cesta nejmenšího odporu je prostě nemoc vyležet.

Pravda, moc přemáhání mi to nedalo, protože už jen zvednutí se z postele byl úkol doslova nadlidský. Střídala jsem jen noční košile a pochybovala, že se mi ještě někdy vrátí energie.

A najednou tady bylo sobotní ráno a já se probudila s chutí pustit se do všeho, co muselo týden počkat. Připadala jsem si jak ten známý zajíček na baterky, který není k zastavení. Výčet mých následujících činností by klidně vydal na tři pracovní dny a já pořád měla pocit, že ještě leccos zvládnu.

Zklidni se, pravil mi můj muž Antonín, když jsem se pustila do uklízení kuchyňských šuplíků. Podotýkám, že právě tuto aktivitu jsem odkládala už minimálně rok. Mého drahého jsem uklidnila tvrzením, že chřipku přece zase pár pátků určitě nedostanu a dala jsem se do toho.

Energii nashromážděnou za proležený týden jsem vyčerpala hned v sobotu. Prostě jsem si jako spousty dalších lidí vyzkoušela, že když vás viróza srazí na kolena, je zbytečné hrát si hned na supermanku. Co to je vůbec týdenní pauzička v celém sledu 365 dnů? Tak se opatrujte. 

autor: Mirka Nezvalová | zdroj: Český rozhlas
Spustit audio

Související